Dělníci kultury

„Lidí je velmi málo – na západ, na sever i na východ, kam až oko dohlédne, se táhnou neobydlené, vše pohlcující pustiny – úhory, bažiny, nespoutané řeky, vřesoviště, mlaziny, pastviny, poničené lesní porosty, které po sobě zanechaly stepní požáry a letmé osevy uhlířů.“ Tak začíná kniha Věk katedrál: Umění a společnost 980–1420, která v roce 1976 vyšla legendě francouzské medievistiky Georgesi Dubymu. Dodnes nezestárla a její aktuální druhé české vydání v Argu připomíná, že se úžasné gotické stavební skvosty rodily v době, kdy Evropa procházela zásadním duchovním, myšlenkovým a v neposlední řadě kulturním přelomem. Avšak kdy zároveň prvním poutníkům mířícím kontinentem ke katedrálám za ostatky svatých regulérně hrozilo, že mohou skončit v jedné z početných kůlen na otroky.

Dnešním poutníkům maximálně hrozí, že se na cestě do Santiaga de Compostela nebo do Moissacu budou tlačit v davu lidí, kteří na pěších túrách hledají spíše sportovní než duchovní povyražení. Novinka Centra raně středověkých studií na Masarykově univerzitě v Brně od Ivana Folettiho a Martina F. Lešáka Poutní umění ve středověku jako tělesný zážitek nicméně – jak už název knihy z produkce Books & Pipes napovídá – ukazuje, že s pohybem se v těchto odvěkých rituálech očisty duše, ale právě že i těla počítalo už od počátku.

Aby historici jen neteoretizovali, nechali jednu z tradičních poutních cest z francouzského Cahors do sto kilometrů vzdáleného Conques projít svými studenty a studentkami. Zjistili, že dlouhodobá celodenní chůze měla zřetelný vliv na synchronizaci mezi jejich myslemi a těly, že díky tomu prožívali osobní přerod a v cíli během odpočinku v ambulatoriu kostela vnímali mnohem intenzivněji, jak k nim promlouvá nejen gotická památka z 11. století uctívající svatou Fides, ale jak k nim promlouvá i vlastní unavený organismus, otevřený vstřícněji neuchopitelným věcem mezi nebem a zemí.