Čína chce ukázat, že zvládne hry i v pandemii

Budete se v televizi dívat na olympijské hry?

Sport raději sám provozuji, když zbude trochu času a energie, než abych se na něj díval v televizi. Olympijské hry jsou ovšem víc než sport; je to, nebo měl by být, i jistý symbol a ideál. Ty letošní budou symbolické spíše v tom, jak budou mít od svého původního ideálu daleko. Sledovat je tak budu spíš jako politickou než sportovní událost.

Mluví se často o zneužití her k propagandistickým účelům. Co tam vlastně čínská komunistická strana olympiádou propaguje? Jak tomu z hlediska PR nebo pravidel propagandy rozumět?

Propaganda, vnitřní i externí, je jedním ze základních aspektů fungování leninských systémů vlády jedné strany, v Číně ještě výrazněji, než tomu bývalo v sovětském bloku. To zahrnuje i sport, a OH představují jedinečnou příležitost k propagaci efektivity režimu dovnitř i navenek, ať už jde o sportovní výkony nebo samotnou organizaci tak prestižní mezinárodní události. Jak velký politický význam přikládají hrám čínští soudruzi, je vidět už jen z toho, že organizaci letních olympijských her v Pekingu v roce 2008 měl na starosti tehdy ještě málo známý Si Ťin-pching. Jejich úspěch se pak stal jedním z mnoha faktorů, které vedly k jeho následnému vzestupu až na vrchol stranické pyramidy. Mimochodem organizaci těch letošních her měl až do svého odchodu do penze na starosti bývalý vicepremiér Čang Kao-li, který vešel do širšího povědomí v souvislosti s aférou kolem tenistky Pcheng Šuaj.

Co konkrétně si tedy čínská komunistická strana od pořadatelství letošních her slibuje?

Letní olympijské hry v roce 2008 symbolizovaly mocenský nástup Čínské lidové republiky, zejména v protikladu s „upadajícím“ Západem, zmítaným toho roku globální finanční krizí. Je celkem dobře zdokumentováno, že asertivní politika, obvykle přičítaná Si Ťin-pchingovu nástupu k moci v roce 2012, se ve skutečnosti začala formovat právě po roce 2008 za jeho předchůdce Chu Ťin-tchaa. Zimní olympijské hry 2022 mají symbolizovat završení tohoto procesu a představit Čínu jako sebevědomou velmoc, která je schopná uspořádat tuto vrcholnou událost v podmínkách pokračující pandemie – a Západu navzdory, bez ohledu na kritiku situace v Sin-ťiangu nebo na diplomatický bojkot ze strany některých vyspělých zemí.

Pokud tedy chápeme olympijské hry jako sebepropagaci Číny doma i ve světě, jaký vidíte rozdíl mezi hrami 2008 a těmi letošními?

Do roku 2008 vedla ČLR ještě velmi opatrnou zahraniční politiku v intencích Teng Siao-pchingovy slavné poučky z roku 1989 „skrývat svůj lesk a vyčkávat na svou příležitost“, v originále „tchao kuang jang chuej“. Tomu odpovídala i příprava letních her v Pekingu, během níž naslibovali čínští organizátoři při jednáních s Mezinárodním olympijským výborem (MOV) celou řadu ústupků na poli lidských práv, i když z nich pak žádné nesplnili. Do roku 2022, deset let po nástupu Si Ťin-pchinga, stouplo čínským komunistům sebevědomí natolik, že o nějakých ústupcích s MOV už vůbec nejednají a olympiádu klidně uspořádají uprostřed masových represí v Sin-ťiangu, které řada pozorovatelů označuje za genocidu. O likvidaci práv a svobod v Hongkongu ani nemluvě.