Inkluze ve velkém

Školský zákon hovoří jasně. „Ředitel spádové školy je povinen přednostně přijmout žáky s místem trvalého pobytu v příslušném školském obvodu.“

Pro fungování zdejšího vzdělávacího systému jde o klíčovou větu. Její sílu znají hlavně rodiče, kteří školu pro své děti teprve vybírají. Mnohé probouzí hrůzou ze sna.

Roky to fungovalo a vypadá to spravedlivě. Každý prvňák má nárok usednout do lavic tam, kde bydlí – anebo jinde, pokud je volno. Praxe posledních let ale ukazuje, že stávající systém si na spravedlnost jen hraje. A to ve dvou rovinách, z nichž ani jednu nepůjde spravit jen tak.

V dravě fungujících společnostech, jako je třeba ta americká, už cenu kvalitního vzdělání dávno znají. A tak je běžné se k dobré škole reálně přestěhovat, zaplatit prémiovou cenu nemovitosti a po letech se zas odstěhovat jinam.

Nutkání rodičů zařídit svým potomkům to nejlepší však sílí i v Česku. V malé zemi, kde je zvykem pravidla ohýbat, se ale reálným stěhováním nikdo nezdržuje. Adresa stačí virtuální. Veřejně inzerované schránkové firmy ji vybaví za pár tisíc a úřady příslušné razítko obratem vydají. Anebo stačí souhlas k pobytu, podepsaný vlastníkem domu ve správné čtvrti. Nikdo nic nerozporuje, ani když předškolák někde „žije“ jen pár týdnů a sám.

Výsledkem je, že v den zápisu vítězí ti, kdo na úřední machinace mají žaludek, nebo si spádovost před sebou omluví jako přežitek. V okolí vyhlášených škol tak „bydlí“ dětí čím dál víc, školy jsou přeplněné a někde žáky losují.…