0:00
0:00
Téma20. 11. 202237 minut

Kdo zabil Dorotu Š.

Český stát potichu týrá své nejzranitelnější občany

Ilustrační foto
Autor: Profimedia

Text Kdo zabil Dorotu Š. vzbudil velký ohlas nejen mezi našimi čtenáři, reagovaly na něj také mnohé organizace a jménem ministra Mariana Jurečky i český stát. Text jsme proto následně ve veřejném zájmu odemkli a zpřístupnili veřejnosti. Nyní byl nominován na Novinářskou cenu Nadace OSF v kategorii Česko-slovenská cena veřejnosti a budeme rádi, když pro něj budete do 27. dubna on-line hlasovat. Pokud podobné články oceňujete, chcete je číst pravidelně a podpořit nás tak v současné situaci, staňte se našimi předplatitelkami a předplatiteli. Získáte tím nejen týdeník v tištěné či digitální podobě, ale i možnost číst naše aktuální texty na webu respekt.cz a přístup k celému archivu.


↓ INZERCE

Hodiny ukazovaly skoro devět dopoledne a Dorota Šandorová pořád nevstávala. Nebylo to obvyklé. Většinou byla na nohou už před sedmou hodinou a hlasitě se dožadovala jídla, pití nebo prostě jen pozornosti. Sedmatřicetiletá klientka jindřichohradeckého domova pro lidi s mentálním postižením patřila k těm, kterým se v prostředí sociálních služeb dlouho říkalo „problémoví“ nebo také „narušující kolektivní soužití“. Od dětství byla neposlušná a vzpurná, když se jí něco nelíbilo, křičela, bouchala do dveří nebo se válela po podlaze, neposlouchala pokyny svých pečovatelů. Ostatně proto žila tady v „Domácnosti 05“, kterou nechal krajský úřad o pár let dříve zřídit pro klienty, kteří potřebují k životu nejvyšší míru asistence právě kvůli chování spojenému s mentálním handicapem.

„Když k ní člověk přistupoval přátelsky a přitom důsledně, spolupracovala s úsměvem.“

Teď první lednovou středu roku 2021 ale panoval v jejím pokoji nezvyklý klid. Kolem deváté hodiny ráno službu konající asistent otevřel dveře. Ležela v posteli na břiše, tvář zabořenou hluboko do polštáře. Zpod peřiny vykukoval jen chomáč černých vlasů. Tělo bylo studené, zjevně už několik hodin nežila. V sociálních zařízeních se takové věci stávají, lidé s komplexním postižením se často nedožijí vysokého věku. Něco tu ale nehrálo. Člověk, který zemře přirozenou smrtí ve spánku, nemívá obě ruce zkroucené vysoko za zády a zároveň přes hlavu přetaženou peřinu.

Během pár hodin už na dvoře domova blikaly majáčky vozů kriminální policie, která dorazila z Českých Budějovic. Dorotin pokoj pokryly cedulky s čísly nalezených stop a technici pátrali po důkazech. Všechny brzy ukazovaly jedním směrem: mentálně postiženou klientku domácnosti, která měla svým obyvatelům garantovat tu nejlepší péči, někdo zavraždil.

Dorota během pobytu v ústavu v Lásenici.

Ticho nad ledovcem

Pokud teď marně lovíte v paměti rok a půl staré zprávy o vraždě ženy v Jindřichově Hradci, netřeba se namáhat: žádné neexistují. Případ zabití Doroty Šandorové, kterou její pečovatel Ondřej Bali během noční směny – údajně se záměrem ji uklidnit – zalehl v posteli, brutálně jí zkroutil ruce za záda a plnou silou jí tlačil na hrudník, až upadla do bezvědomí a udusila se, se z nejasných důvodů nikdy neobjevil v médiích. „O každém bezdomovci, kterého tu zapíchnou v zahrádkářské kolonii, se do hodiny píše na zpravodajských serverech,“ nechápe dodnes Milan, jeden z několika zaměstnanců zařízení, který pod podmínkou anonymity svolil k rozhovoru. (Všichni mají v pracovních smlouvách závazek mlčenlivosti a vzhledem k napjaté atmosféře se bojí jej veřejně porušit.) „Ale po Dorotě zůstalo jen velké ticho.“

A tohle ticho trvá. Zločin se nestal předmětem odborných kazuistik, na nichž si sociální pracovníci ukazují dobrou a špatnou praxi. Úředníci ani politici zodpovědní za sociální oblast o něm nikdy nemluvili, ředitel jindřichohradeckého domova ani nevysvětlil svým zaměstnancům, co se vlastně stalo. A nikdo také nedostal pozvánku na Dorotin pohřeb, který městský úřad Jindřichova Hradce, oficiální opatrovník, zorganizoval bez hostů. Z krajského úřadu, který domov pro osoby s postižením zřizuje, nepřijela po její smrti žádná návštěva ani inspekce. „Pozvala jsem si pana ředitele k sobě,“ vysvětluje jihočeská radní pro sociální oblast a náměstkyně hejtmana Lucie Kozlová (ODS), proč místo, kde byla zabita postižená žena, nejela navštívit. „A on mě ujistil, že šlo čistě o ojedinělé selhání konkrétního člověka.“

Postupně se Domácnost 05 stále víc zavírala. Zrodil se stát ve státě s vlastními pravidly.

Ředitel Jiří Blížil, který dnes už v zařízení nepracuje a odmítl se k minulosti vyjadřovat, však zodpovědné političce neřekl pravdu. Smrt jeho klientky nebyla individuálním selháním, které se vyřeší odsouzením pachatele. Byla logickým vyústěním dlouhodobého týrání klientů s chováním náročným na péči v jeho domově, k němuž existovala řada indicií a vedení o nich vědělo. A nejen to. Neznámý případ Doroty Šandorové představuje vrcholek ledovce jedné systémové tragédie, o níž se v Česku ví a mluví stejně málo jako o nočních běsech na Domácnosti 05.

Specifická skupina lidí s mentálním postižením nebo těžkým autismem (případně souběhem obojího), která potřebuje k životu neustálou podporu okolí a zároveň vykazuje nestandardní a náročné chování, bývá v zahraničních strategiích předmětem zvláštní pozornosti. Z jednoduchého důvodu: zkušenosti z praxe ukazují, že lidem, jako byla Dorota Šandorová, víc než komukoli jinému hrozí nevhodné zacházení. „Jsou často marginalizováni, stigmatizováni a vylučováni z běžné společnosti,“ konstatuje koncepční metodický dokument Challenging behaviour: a unified approach (Jednotný přístup k náročnému chování), který společně vypracovaly britská psychiatrická, psychologická a logopedická společnost. „Jsou zranitelní vůči zneužívání, špatnému zacházení a omezování svobod.“

A přesně to se v českém systému zdravotní a sociální péče běžně děje. Člověk, který se narodí s vážným handicapem tohoto typu, má vysoké šance, že ve svém životě zažije zcela nevhodnou a neodbornou péči, traumata a týrání, které mohou skončit tragicky. Aniž by si to stát dostatečně uvědomoval a usiloval o nápravu.

Příkladů existuje řada a autor těchto řádek se jejich mapování věnoval poslední rok. V psychiatrických nemocnicích, zařízeních sociálních služeb, speciálních školách i vyčerpaných rodinách pečujících o postižené děti – všude tam chybějí znalosti i zdroje k práci s dětmi a dospělými s náročným chováním, jejíž standardy jsou přitom v západních zemích známé a popsané.

Coby první splátka dluhu onoho velkého ticha se ovšem pro začátek vyplatí vrátit v čase, k příběhu ženy, který by měl vstoupit do učebnic jako memento. Na počátek devadesátých let minulého století, kdy branou ústavu pro děti v jihočeské Lásenici poprvé prošly dvě mentálně postižené sestry odebrané ze sociálně slabé romské rodiny. Žaneta a Dorota Šandorovy.

Dát vědět, že žiju

„Žaneta byla hvězda a Dorota byla problém,“ shrnuje lakonicky Milan, který coby mladý pečovatel obě dívky poznal v polovině oné dekády. „Skoro nikdo ji neměl rád, protože dělala potíže. A tahle špatná pověst se s ní pak táhla všude, kam šla.“ Přestože osudu Žanety se dál věnovat nebudeme, rozdílné vnímání obou sester dobře ilustruje dynamiku systému sociálních služeb, na němž kvalita života lidí s těžkým postižením závisí. V přísném režimu ústavní péče tehdy pravidla diktovala generace zaměstnanců z předrevolučních časů, kteří měli mezi klienty své oblíbence – děti, které byly navzdory svému postižení hodné, mazlivé, sociálně zdatné, poslušné.

Taková byla Žaneta, již si personál hýčkal tak trochu jako panenku. Ty divočejší, neposlušné a náročné děti se naopak stávaly černými ovcemi, aniž by někdo přemýšlel o příčinách jejich chování. „Dorka měla hlubší mentální postižení, uměla říct jen pár slov a ústavní prostředí pro ni bylo totálně nepodnětné, takže zlobila. Nebyla agresivní, ale pošťuchovala ostatní, protestovala, poutala pozornost. Uměla řvát na celé kolo a udělat občas velký cirkus, takže všichni měli hned pocit, že to musejí nějak zastavit,“ vzpomíná Milan. „Prostě se naučila ostatní vytáčet. Možná to byl jediný způsob, jak dát vědět, že je naživu.“

Jejímu životu ale rebelství moc neprospívalo. Když něco provedla, zavírali ji pečovatelé za trest do (tehdy ještě legálního) síťového lůžka, při záchvatech vzteku automaticky volali sestru, aby dívce píchla zklidňující injekci. „Někdy byla tak předávkovaná medikací, že jen seděla v koutě a z koutku úst jí tekla slina,“ vypráví Milan. „A některé kolegyně jí taky občas mlátily. Panovalo přesvědčení, že je dobře, když dostane, protože dá pokoj.“

Čas běžel a po několika mezizastávkách v dalších zařízeních se dospělá Dorota Šandorová ocitla v roce 2013 na místě, které slibovalo lepší vyhlídky. Jihočeský kraj tehdy vyslyšel volání vyčerpaných rodičů dětí s autismem i pečujících profesionálů a uprostřed jindřichohradeckého domova pro 112 lidí s postižením zřídil specializovanou domácnost s číslem 05, určenou sedmi klientům s chováním náročným na péči. Vyšší počet asistentů, zvláštní příplatky ke mzdě a úvodní školení měly zajistit, že se lidem jako Dorota dostane kvalitnější podpory a méně omezení.

Začalo to docela slibně. Asistenti se snažili zajistit klientům co možná nejpestřejší život, brali je ven, podnikali s nimi různé aktivity. „Potkávali jsme Dorotu na chodbách a občas tu bylo celkem živo,“ vzpomíná Milan, který pracuje v jiné části zařízení. „Lehala si na zem přímo u hlavní vrátnice a řvala na celé kolo, tlačila zaměstnance mimo komfortní zónu a byla zvědavá, co budou dělat. Postupně jsem ale cítil, jak v domově sílí tlak ji znovu někam uklidit, zbavit se těch nepříjemných situací. A tak postupně zmizela z očí. Domácnost se uzavřela a už jsme ji nepotkávali.“

Stát ve státě

K lepšímu pochopení toho, co se za zavřenými dveřmi s číslovkou 05 dál dělo, se vyplatí udělat malou odbočku. Od osmdesátých let minulého století se v západním – zejména anglosaském – světě postupně etablovala odbornost, která situaci oněch „problémových klientů“ dokázala mnohem lépe rozumět. Základní teze přístupu, kterému se nejčastěji říká podpora pozitivního chování a který je dnes například ve Velké Británii, Irsku nebo Austrálii oficiálním rámcem poskytované péče, zní: chování je vždycky forma komunikace.

Lidé, jako byla Dorota Šandorová, nejsou zlí, svévolně agresivní nebo nevychovaní. Tak jako zdraví jedinci sdělují své potřeby ve větách a slovech, někteří lidé s mentálním postižením je vyjadřují chováním, protože jim neurobiologie jejich mozku nedává jinou možnost. „Náročné chování proto vždy ukazuje na jejich nenaplněné potřeby,“ píše jeden z nejznámějších expertů na tuto oblast, Američan David Pitonyak. „Přináší důležité vzkazy o kvalitě života konkrétního člověka.“ A tyhle vzkazy, navenek manifestované třeba agresí, neposlušností, sebepoškozováním nebo křikem, většinou vyjadřují obyčejná lidská přání. Může jít o projev fyzické bolesti, na niž člověk nedokáže jinak upozornit, výraz nudy a nedostatku sytivých podnětů, pocitu ohrožení, úzkosti, neuspokojivosti vztahů, frustrace z nemožnosti rozhodovat o svém životě.

Odborníci tak postupně vypracovali komplexní know-how, jak chování lidí s postižením rozumět a správně na něj reagovat. Není to vždycky snadné, práce občas připomíná detektivní pátrání, a ne vždy jsou výsledky dokonalé, protože biologické předpoklady a naučené vzorce člověka s postižením udržují v zajetých kolejích. „Pokud jsme ale vytrvalí, chování se dá vždycky zlepšit s tím, jak se zlepší kvalita života,“ shrnuje své třicetileté zkušenosti jiný specialista na podporu mentálně postižených Brian McDonald z Irska.

Tahle logika má ale bohužel také svůj zlověstný rub, který z těchto lidí dělá onu zvlášť ohroženou skupinu. Pokud pečovatelé nedokážou (nebo nechtějí) rozpoznat, co postižený člověk potřebuje, a snaží se především zastavit nevhodné projevy jeho chování, je to podobné, jako by mu zakazovali mluvit. Frustrace narůstá, chování se zhoršuje a s ním i represivní odpověď okolí. „Problémový“ klient se stává nežádoucím elementem v systému.

„Když jsem nastoupil, jedna z prvních věcí, kterou jsem se dozvěděl, bylo, jak je Dorota příšerná a nezvladatelná,“ říká Karel, jeden z pečovatelů, který na Domácnost 05 nastoupil v roce předcházejícím její smrti. „Všichni si na ni neustále stěžovali, můj nadřízený mi dokonce jako techniku zklidňování doporučoval policejní kozelec, což je v sociálních službách zcela nepřípustné. Když jsem s ní pak ale pracoval, měl jsem úplně jinou zkušenost. Pokud se člověk choval přátelsky a zároveň důsledně, žádné problémy nedělala, spolupracovala s úsměvem.“

Karel si postupně všiml, že postižená žena na přítomnost některých kolegů reaguje neklidem. Brzy se mělo ukázat proč. Stále uzavřenější prostředí speciální domácnosti se postupně stalo jakýmsi státem ve státě s vlastními pravidly. Podle několika svědectví zevnitř ústavu sem ředitel ani dvě sociální pracovnice vůbec nechodili. Dlouhodobí pečovatelé začali postupně zamykat své svěřence na pokojích, aby od nich měli klid. V případě problémů pak volali zdravotní sestru, ať jim podá zklidňující medikaci, anebo rovnou záchrannou službu, která vystresované klienty odvážela do desítky kilometrů vzdálených psychiatrických nemocnic. Nová vedoucí Alena Tománková, která do zařízení nastoupila v roce 2020, tuhle praxi po nějaké době zakázala a nařídila, ať se asistenti klientům raději věnují. Bez utlumení medikací ale konflikty paradoxně narůstaly.

Nedbalá kontrola dechu

„Jednou, když jsem Dorotu převlékal, jsem si všiml, že má na ledvině velkou modřinu, kterou si nemohla udělat sama,“ vypráví Karel. „O pár dní později se našla další na ruce.“ Následné vyšetřování přineslo podezření, že někteří asistenti klienty bijí vařečkou (o Dorotu údajně už dvě zlomili) nebo do nich kopou, neexistovaly však žádné přímé důkazy – bylo zjevné, že část dvanáctičlenného týmu pečovatelů se kryje navzájem. Modřin přibývalo, stejně jako dalších indicií týrání – svědectví o klientce zfackované asistentkou ve sprše, okopané dveře, skrze něž se zamčený člověk pokoušel dostat ven, chytání klientů za vlasy nebo jejich záměrné provokování. Tajně pořízená fotografie zachycuje neklidnou Dorotu, které pečovatel schválně zapnul mikinu obráceně, aby ji vyprovokoval.

Ilustrační foto

Nová vedoucí se snažila situaci řešit, zavedla ranní kontrolu modřin, intenzivně komunikovala s částí týmu, která chtěla přístup změnit. V jednu chvíli zvažovala podat na své podřízené trestní oznámení, ale ředitel zařízení byl proti. Snaha věci napravit však přišla příliš pozdě.

V noci z 6. na 7. ledna 2021 se Dorota Šandorová v noci už podruhé probudila, byla pomočená a dožadovala se pití. Většina pečovatelů během noční směny v rozporu s předpisy běžně spala a možná právě rozladěním z nemilého probuzení lze vysvětlit to, co následovalo. Službu konající asistent Ondřej Bali ubezpečil svou kolegyni, že situaci vyřeší, a s klientkou se zavřel sám na pokoji. Po chvíli vyšel, že je vše v pořádku. Ráno předal službu denní směně bez jediné zmínky o událostech uplynulé noci. O dvě hodiny později byla Dorota Šandorová nalezena mrtvá.

Chování je vždycky forma komunikace. A úkolem pečovatelů je naučit se mu rozumět. (Klienti Domácnosti 05)

Zatímco vyšetřování běželo, pracoval Bali v zařízení ještě téměř dva měsíce. Vyhozen byl krátce předtím, než ho policie určila jako pravděpodobného pachatele a vzala ho do vazby. Muž, který o pár týdnů dříve zabil mentálně postiženou ženu, dostal výpověď za to, že si pro pobavení kolegů z Domácnosti 05 sedl jinému klientovi na záda, osedlal si ho jako koně.

K usmrcení Doroty se následně přiznal, trval však na tom, že jeho úmyslem bylo klientku zklidnit, nikoli zabít. Protože takhle brutální způsob zalehnutí a kroucení rukou odporuje všem platným předpisům a jen těžko by mohl vést k uklidnění, krajský soud ho v září roku 2021 odsoudil za vraždu k deseti letům vězení. Pachatel se ale ihned odvolal a Vrchní soud v Praze následně událost překvalifikoval na usmrcení z nedbalosti.

Zdůvodnění druhého verdiktu je i při opakovaném čtení poměrně obtížné pochopit. Odvolací soud potvrdil všechny hlavní skutečnosti, změnu paragrafu pak opřel o to, že ve chvíli, kdy Dorota pod Baliho rukama „povolila“ a upadla do bezvědomí, pečovatel se prý dopustil nedbalosti, když nezkontroloval, jestli s hlavou zabořenou do polštáře může dýchat. Dostal tři roky vězení, a po roce a půl byl letos v létě propuštěn za dobré chování. „Je to neuvěřitelné,“ myslí si o výsledku procesu Baliho bývalý kolega Karel. „Pro mě osobně ten případ nadále zůstává vraždou bezbranné postižené ženy. Kdyby měla Dorota rodinu, která by za ni bojovala, kdyby kauzu sledovala média nebo na ní záleželo politikům, takhle to nikdy nemohlo dopadnout.“

Vítejte v autoservisu

Čas pro malý coming out: příprava tohoto článku nebyla standardní novinářská práce. Ač jsem svou hlavní profesí novinář, posledních pět let jsem většinu pracovního času strávil v organizaci Děti úplňku, kterou jsme založili s mou ženou, abychom pomohli zlepšit podporu lidí, jako byla Dorota Šandorová – a jako je naše dcera, která se narodila s autismem a mentálním postižením.

Modřiny na klientech v předvečer zločinu.

Za ty roky jsem vyslechl mnoho zkušeností rodičů i profesionálů a měl jsem také čas pátrat v zahraničních zdrojích a mluvit s odborníky na tuhle oblast, abych fenoménu náročného chování u lidí s postižením lépe porozuměl. Až v posledním roce mi ale z jednotlivých dílků záhadného puzzle začal vystupovat celkový obraz, který mě ze všeho nejvíc – překvapil. V Česku roku 2022 existuje jen málo oblastí, v nichž by dva významné veřejné sektory (totiž psychiatrická péče a sociální služby) byly tak málo dotčené odborným know-how, které je v západním světě známé a zavedené. A v nichž by tahle nevědomost spolu se slabou vůlí ke změnám působila tolik zbytečného utrpení.

Zkusím tuhle abstraktní úvahu ilustrovat metaforou. Představte si, že si zlomíte nohu. Nepříjemná, ale ve vyspělé zemi s fungujícím zdravotnictvím celkem snesitelná zkušenost. Sedíte na okraji chodníku bledí bolestí, proklínáte banánovou slupku před vámi a vyhlížíte záchranku. Čeká vás ale nemilé překvapení: na obzoru se místo sanitky zjevuje vůz odtahové služby. Nakládá vás hákem a zdvižným lanem, vyděšení dopadáte na kovovou korbu náklaďáku a už vás vezou do nejbližšího autoservisu. Snažíte se všem okolo vysvětlit, že se nejspíš stal nějaký omyl, ale nikdo vás neposlouchá a chlapi v montérkách vám zkušenými pohyby svazují ruce a přelepují ústa kobercovou páskou, aby zákrok proběhl bez zbytečného hluku.

Operuje se tím, co mají v dílně zrovna po ruce – pilkou na železo, pilníkem, šroubovákem a kleštěmi. Fixace končetin probíhá ve svěráku, místo anestezie dostanete čuchnout benzinu. Dezinfikuje se ředidlem, umělý kyslík zajistí kompresor na dofukování pneumatik. Možná to přežijete a noha vám zase sroste, ta nejbolestnější zkušenost ale teprve přijde. Až budete světu vyprávět, co se vám přihodilo, dočkáte se jen nechápavých pohledů okolí: takhle se zlomené nohy přece operovaly vždycky.

Přirovnání zní drasticky, ale na situaci lidí s mentálním postižením v českém systému bohužel sedí poměrně přesně. Pokud se člověk narodí s neurobiologickými předpoklady k rozvinutí problémů v chování, stane se jeho život seriálem odmítnutí. Děti s těžší agresí a neklidem jsou vylučovány ze speciálních škol do „domácího vzdělávání“, tedy do výhradní péče vyčerpaných rodičů, dospělí odmítáni většinou sociálních služeb. Instituce ani rodiny nevědí, jak s takovým chováním pracovat, a nemají na to kapacitu.

Jediným odborníkem, na nějž bude rodina odkázána, je ve zdejším prostředí psychiatr. Česká psychiatrie ovšem na rozdíl třeba od britské nemá specializaci pro podporu pacientů s mentálním postižením, neexistuje příslušná atestace a tématu se nikdo z lékařů soustavně nevěnuje, nemá žádnou prestiž. Kdo chce v oblasti duševního zdraví udělat kariéru, zcela jistě si nevybere za své působiště oddělení chronického neklidu velké nemocnice, kde trvale žijí tihle „problémoví“ pacienti.

Léčba jejich potíží tak spočívá takřka výhradně v předpisování medikace. U těžších případů se ordinují zejména léky určené pro léčbu psychóz, často ve velmi vysokých dávkách. Vědecká evidence jejich účinnosti pro regulaci chování je rozporuplná, hlavní riziko tkví ale v něčem jiném, než že občas nefungují a mají vážné vedlejší účinky: antipsychotika především tlumí pacientovu schopnost komunikovat chováním a snižují tak motivaci okolí zabývat se jeho příčinami.

Důsledky mohou být bolestné. Vojtěch Krejča, mladý muž s těžkým autismem, který nedokáže komunikovat, takhle před několika lety strávil pár týdnů v obrovském neklidu v psychiatrické léčebně na vysokých dávkách medikace. Dokud se nepřišlo na to, že má urputné bolesti zubů. Pokud by žil Vojta v zemi, kde působí síť odborníků na chování lidí s postižením, pravděpodobně by si trápení ušetřil: identifikace fyzické bolesti zkusmým nasazením analgetik se u neverbálních pacientů provádí jako jeden z prvních kroků analýzy příčin chování.

Právě kvůli tomuto riziku „tlumení“ bez znalosti skutečných potřeb skrytých v pozadí vyhlásila britská Národní zdravotní služba v roce 2015 program STOMP, který má ukončit nadužívání medikace u mentálně postižených lidí a seniorů s demencí. V české psychiatrii se žádná podobná debata nevede a situací těchto pacientů se systematicky nikdo nezabývá.

„Je to přehlížená skupina, mimo jiné i proto, že není příliš početná,“ připouští přední český psychiatr a hlavní iniciátor probíhající reformy duševního zdraví Martin Hollý. „A psychiatrie stojí primárně na managementu symptomů, jen pomalu se učíme pracovat s těžkostmi, které je způsobují.“

Důstojnost v jiné úrovni

Tragickým mementem míjení zaběhaných principů léčby se skutečnými potřebami pacientů, tedy oné chirurgie poskytované v autoservisu, se stala smrt Věry Musilové v roce 2006. Mladá žena s mentálním postižením, která vyrůstala prvních dvacet let svého života spokojená v rodině, se kolem pětadvacátého roku začala psychicky propadat a objevily se u ní vážné problémy v chování. Křičela, poškozovala se, přestala dodržovat hygienu. Její matka péči nezvládala a po ruce nebyl nikdo, kdo by dokázal důvody analyzovat, takže Věra musela být několikrát hospitalizovaná v Psychiatrické léčebně v Bohnicích.

Věra Musilová

Během posledního pobytu počátkem roku 2006 strávila téměř tři měsíce nepřetržitě v síťovém lůžku a její stav se neustále zhoršoval. Bez ustání křičela, rozbíjela všechno, co jí přišlo pod ruku, strhávala ze sebe oblečení, kálela a močila na zem. V sílícím zoufalství začala pojídat vlastní stolici a na Velký pátek se v síťovém lůžku při hltavém pojídání výkalů udusila.

Věra Musilová a rozpis medikace během posledních týdnů jejího života.

Její matka následně bohnickou léčebnu zažalovala. Nešlo o peníze, jedním z klíčových bodů sporu bylo matčino přesvědčení, že poskytnutou péčí byla poškozena důstojnost její dcery. Soud ale dospěl k jinému názoru. „V případě takto vážně nemocných psychiatrických pacientů je hranice důstojnosti v jiné úrovni a je vymezována jejich onemocněním, když tyto osoby z důvodu, že jsou nebezpečné sobě i ostatním, musejí být v lékařských zařízeních omezovány v pohybu,“ píše se v rozsudku. Soudkyně je opřela zejména o znalecký posudek zkušeného psychiatra Petra Jeřábka, který konstatoval, že poskytovaná péče „neměla racionální alternativu“ a „odpovídala poznatkům současné vědy“.

Tak to ale není. Ve stejné době, kdy posudek vznikal, dokončovaly britská psychiatrická a psychologická společnost společné metodické pokyny, jak poskytovat péči této specifické skupině pacientů a její závěry snad nemohou být odlišnější. Na desítkách stran textu se důraz klade především na zajištění kvality života coby zásadní prevence problémů v chování. Klíčové je vytvářet pro lidi, jako byla Dorota Šandorová nebo Věra Musilová, strategické plány, které identifikují spouštěče chování a dobře nastavenou péčí jim předcházejí. A protože tito lidé bývají přecitlivělí na okolní podněty, podpora se má odehrávat ve vhodném prostředí s podporou proškoleného personálu, aby člověk mohl rozvíjet své komunikační dovednosti, vztahy a záliby. Naopak medikace, restrikce omezující pohyb a umístění v ústavní péči – tedy základní koktejl ordinovaný v českém zdravotnictví – považuje britská „současná věda“ za rizikové faktory, které ohrožují život člověka, poškozují jeho práva a chování zhoršují.

Tereza Kottenová dnes žije spokojeně v malém domově Diakonie v Čáslavi, slova jako „dělej“, „dost“ nebo „nesmíš“ v ní ale stále spouštějí záchvaty. Autor: Matěj Stránský

Povědomí o potřebách této skupiny pacientů se bohužel od smrti Věry Musilové příliš nezlepšilo. Tereza Kottenová, třicetiletá žena s autismem a mentálním i fyzickým postižením (pohybuje se na invalidním vozíku), to zažila na vlastní kůži před pěti lety. Od dospívání občas propadala prudkým záchvatům vzteku, které se někdy protáhly na desítky minut intenzivního sebepoškozování, a postupně se její situace zhoršila natolik, že se rodina rozhodla pro hospitalizaci. „Nikdo nám nedokázal poradit nic jiného, tak jsme nakonec souhlasili,“ vzpomíná Terezina matka Ivana Kottenová.

Pobyt v psychiatrické nemocnici se protáhl na tři měsíce, které matka popisuje jako volný pád do naprosté beznaděje. Pod vlivem silné medikace a obrovského stresu z neznámého prostředí Tereza postupně přestala mluvit, pohybovat se i jíst. „Nechávali ji pomočenou a pokálenou a posledních několik týdnů byla neustále přikurtovaná k lůžku,“ vzpomíná Kottenová. „Jediné, co jí zbylo, byla síla k záchvatům, kdykoli se ji pokusili odpoutat.“ Matka postižené dívky pracuje sama jako fyzioterapeut lidí s postižením a v jednu chvíli si všimla, že Tereze předávkované antipsychotiky slábne polykací reflex, což je běžný vedlejší účinek. „U takových lidí existuje obrovské riziko vdechnutí potravy, znám několik případů udušení. Bylo mi jasné, že jestli ji tam nechám, tak umře.“

Česká psychiatrie nemá specializaci pro pacienty s mentálním postižením a jejich léčba odporuje západním doporučením.

Vyděšená tehdy napsala na sociální sítě prosbu o pomoc a ozvala se jí dnešní vládní zmocněnkyně pro lidská práva Klára Šimáčková Laurenčíková, která v minulosti dělala Tereze asistentku. Podařilo se jí zorganizovat přesun do denního centra organizace, která podporuje lidi s autismem, a tam Terezu v duchu nejlepších západních doporučení zahrnuli tím, co má ráda, aby zvýšili kvalitu jejího života. „Celé dny se pořád dokola koukala na Hospodu na mýtince od Cimrmanů,“ popisuje matka se slzami v očích. „A postupně se začala zklidňovat.“

Dnes žije Tereza v malém domově v Čáslavi, kde se shodou okolností uvolnilo místo. Zkušenost hospitalizace v ní ale zanechala silnou posttraumatickou poruchu. Slova jako „pryč“, „dost“, „zpátky“, „dělej“, „nech toho“ nebo „nesmíš“, která slýchala od personálu léčebny, v ní i po čtyřech letech spouštějí záchvaty – stejně jako studená voda, která tehdy tekla z kohoutků.

„Z mé zkušenosti většině těchto lidí psychiatrická hospitalizace nepomůže, ale spíš uškodí,“ shrnuje terapeut Národního ústavu pro autismus a jeden z mála českých specialistů na chování těchto pacientů Hynek Jůn, který tehdy pomáhal Tereze vrátit se do života. „Končí v nemocnicích hlavně proto, že existuje velmi málo specializovaných služeb, které by jim dokázaly zajistit vhodnou podporu. S léčbou to ale nemá moc společného.“

Byli jsme s ní

Tohle je důležitý dodatek. Přestože i v současnosti existuje řada dokladů drasticky nevhodné péče, psychiatrie si v tomhle příběhu tak trochu vytáhla černého Petra: pacienti končí ve stresujícím prostředí léčeben především proto, že je nikdo jiný nechce. A pokud nejsou zdravotníci vyhořelí nebo lhostejní, předvádějí občas v nevhodných podmínkách heroické výkony, aby svým svěřencům pomohli. Během ročního pátrání po osudech lidí, kteří propadli systémem na samé dno, jsem nejdojemnější chvíle zažil paradoxně u případu, který se navenek jevil jako jeden z nejtemnějších.

„Dvanáct let byla kurtovaná k psychiatrickému lůžku,“ oznamoval před pár týdny článek serveru iROZHLAS.cz nad příběhem pacientky, která měla být takto drasticky omezována v Psychiatrické nemocnici v Opavě. „Takovou formu zacházení je nutné klasifikovat jako mučení.“ O případu jsem věděl ze stejného záznamu ministerské inspekce z roku 2018 jako novinářky, které na něj upozornily jako první, a podařilo se mi přesvědčit pečující personál i rodiče pacientky k rozhovoru.

Dnes třiatřicetiletá žena, říkejme jí třeba Monika (rodina striktně odmítá zveřejnit svoji identitu), se narodila se vzácným genetickým onemocněním nazvaným syndrom Cornelie de Lange, které postihuje mozek i tělo a v literatuře bývá spojováno s vysokým výskytem agrese a sebepoškozování. „Za čtyřicet let své praxe v psychiatrii jsem nezažila obtížnější případ,“ potvrzuje primářka léčebny Vlasta Hanušková.

Monika trpí nenadálými a špatně předvídatelnými návaly agrese, při nichž nad sebou ztrácí kontrolu a útočí na druhé nebo brutálně ubližuje sama sobě, tluče například plnou silou hlavou do zdi. Už v dětství kvůli svému chování vypadla nejprve ze speciální školy a následně i ze stacionáře, zůstala trvale doma s rodiči. „Když to na ni přijde, nedá se to zvládnout ani ve dvou lidech,“ vzpomíná Moničin otec na její strastiplné dospívání. „A záchvat někdy trval třeba celou noc, takže i doma jsme museli používat kurty a svěrací kazajky, jinak nešlo fyzicky zajistit její ani naše bezpečí.“

Nezvladatelná dívka postupně skončila v trvalé péči psychiatrické nemocnice, opavská léčebna však striktně odmítá, že by byla kurtovaná dvanáct let nepřetržitě, jak se psalo v médiích. „V nejhorším období let 2017–2018 to bylo zhruba dvě třetiny dní, předtím mnohem méně,“ listuje statistikou ředitel nemocnice Zdeněk Jiříček. Na oddělení s devatenácti mentálně postiženými ženami slouží přes den tři zdravotní sestry a po mnoha násilných incidentech musel prý personál v zájmu bezpečí všech stále častěji přistupovat k omezení pohybu. Monika si pak na kurtech vytvořila závislost, což se u těchto pacientů stává často. „Když jsme ji zkoušeli odpoutat, okamžitě si začala ubližovat, měla permanentně rozbitou hlavu do krve,“ vzpomíná staniční sestra oddělení Lenka Kociánová. „Kurty ale měla často povolené, aby si mohla hrát nebo se sama najíst. A my jsme byli pořád s ní, povídali si s ní a pečovali o ni. Za celou dobu neměla jedinou proleženinu.“

Když v roce 2018 navštívila Opavu delegace z ministerstva zdravotnictví v rámci zahajované reformy duševního zdraví, dostala léčebna příkaz nadměrné restrikce ukončit. „Nikdo nám ale pořádně neporadil, jak to máme v tomhle prostředí udělat,“ říká primářka Hanušková. „Poruchy chování u lidí s mentálním postižením jsou v české psychiatrii zcela přehlížené téma.“ Ředitel nemocnice navýšil úvazky na ženském oddělení o jednu sestru, se zbytkem si personál musel poradit sám. Protože má Monika autistické rysy a je přecitlivělá na změny kolem sebe, bylo nutné nejprve stabilizovat pečující tým, což je v prostředí, kde se zaměstnanci neustále střídají, velmi obtížné. Ale povedlo se. O Moniku se už léta stará skupina šesti sester, které ji dobře znají a ona zná je. „Neustále o ní mluvíme, probíráme situace, které se staly, a snažíme se z nich poučit,“ vysvětluje hlavní taktiku jejich vedoucí Kociánová.

Kurty začali zdravotníci uvolňovat nejprve v noci, když Monika spala, což znamenalo, že jedna sestra musela spát s ní v pokoji a hlídat ji. Postupně tým po mnoha dalších karambolech vyladil pravidelný režim oddělení tak, aby minimalizoval situace, které mohou spouštět agresi, a také začal učit svou nejnáročnější pacientku lépe zvládat frustraci. „Učíme ji čekat, když si o něco řekne, a musíme dobře hlídat hranici, kdy netrpělivost přejde v záchvat,“ vysvětluje Kociánová. „Ale zlepšuje se, zvládá věci, které by dříve nedokázala.“ Posledním krokem, který její tým intuitivně, ale v duchu západních doporučení zavedl, bylo co největší zpestření života těžce postižené ženy.

„Víte, tohle není běžná práce,“ shrnuje staniční sestra. „Chodíme domů s vytrhanými vlasy a modřinami, a přesto jí po večerech šijeme oblečení na panenky, vyrábíme atrapy mobilních telefonů, které miluje, nebo o víkendu zdobíme pokoj, abychom jí trochu zpříjemnili život. Ona je pro nás součást rodiny.“ A změna se postupně podařila. Stále spokojenější Monika byla kvůli své agresivitě letos kurtovaná pouze dvakrát. „To, co se jim podařilo, je zázrak,“ myslí si otec postižené ženy. „Jsme jen tiše vděční, jak to zvládli.“

Ani tenhle výsledek však zatím nestačil k tomu, aby Monika mohla žít tam, kam podle názoru všech zúčastněných ve skutečnosti patří – totiž v malé domácnosti domova sociálních služeb s vysokou asistenční podporou. Ředitel Jiříček podal v uplynulých dvou letech deset žádostí o přesun pacientky do služeb v Moravskoslezském kraji. Všechny byly kvůli riziku „narušení kolektivního soužití“ zamítnuty.

Případ, který vyvolal veřejné pobouření, tak ukazuje pár důležitých věcí. Navzdory nedostupnému know-how podpory lidí s náročným chováním lze i v nehostinném nemocničním prostředí předcházet nevhodnému zacházení, pokud pečovatelům na klientech opravdu záleží a mají podporu vedení. V Česku, kde nefunguje dostupná síť příslušných odborníků tak jako v Británii nebo Irsku, ovšem tahle možnost zůstává v rovině zmíněného zázraku.

Reforma duševního zdraví, která u nás už několik let probíhá pod patronátem ministerstva zdravotnictví, zpočátku tuhle skupinu pacientů úplně vynechala. V posledních letech se konečně rozbíhají první projekty záchrany před dlouhodobou hospitalizací, narážejí ale na jeden limit: vhodných sociálních služeb, kde by mohli lidé jako Monika žít s potřebnou podporou, je chronický nedostatek.

V Česku i v roce 2022 přežívá systém velkých ústavů, které se pro náročné klienty obzvlášť nehodí, protože dynamika fungování takových institucí zvyšuje riziko týrání. Většina příkladů nevhodného zacházení, které se mi podařilo během posledního roku nasbírat, se odehrávala v zařízeních ústavního typu – ať už to bylo zneužívání záchranné služby a převozu na psychiatrii, aby personál nemusel problémy s chováním řešit, nebo zanedbávání péče jako třeba v pražském Domově Sulická, kde loni dvě pracovnice nedaly pozor na hluboce mentálně postiženou klientku, takže se utopila ve vaně. (Další před veřejností utajovaný případ dosud šetří policie.)

Neplatí to vždy, ale ředitelé velkých příspěvkových zařízení zřizovaných kraji se do svých pozic často dostávají díky politickým konexím, a ne díky motivaci pomáhat lidem s postižením.  Výsledek může být bez nadsázky děsivý.

Requiem v Lipníku

„Bili mě třeba klíčema nebo kovovým zámkem, až mi jednou tekla krev z nosu. A taky o mě přerazili koště. Tloukli i další děti nebo jim za trest nedávali svačinu,“ zavrtí se neklidně na židli mladý muž s brýlemi a rychle zanoří ruku do pytlíku s chipsy. Pavel Patkan (23) má diagnostikovaný autismus, hyperaktivitu s poruchou pozornosti a lehké mentální postižení. Souběh jeho handicapů, vznětlivost a nebojácná povaha způsobují, že se občas dostává do střetu s autoritami a mívá záchvaty vzteku. Od útlého dětství vyrůstal v různých ústavních zařízeních, momentálně žije v Psychiatrické nemocnici Bohnice, pražský magistrát pro něj ale chystá speciální bydlení.

Téma rozhovoru, s nímž souhlasil během povolené vycházky, pro něj evidentně není snadné. Když se ale dozví, že místo, na které nevzpomíná rád, bude snad brzy vyšetřovat policie, ožije. „Fakt? Tak jim taky řekněte, že mě provokovali tím, že mě natáčeli a vyhrožovali, že to dají na internet. A když jsem se naštval, za trest mě sprchovali ledovou vodou.“

Pavel Patkan má vzhledem ke svému postižení odebránu způsobilost k právním úkonům, je lidově řečeno nesvéprávný. Podle několika lidí, kteří ho dlouhodobě znají, je ale dostatečně inteligentní a důvěryhodný, aby se jeho svědectví dalo věřit. Ostatně: Pavlovy vzpomínky se shodují se zkušenostmi čtyř současných a bývalých zaměstnanců, kteří se rozhodli pro účely tohoto textu anonymně vypovídat o situaci, která podle nich připomíná scény z filmu Requiem pro panenku. V zařízení pro mentálně postižené děti Domov pod lípou ve středočeském Lipníku už několik let probíhá soustavné týrání a ponižování dětí, které jeho ředitel kryje. A v dobře známé logice – i tady jsou jeho oběťmi nejčastěji děti s náročným chováním.

„Pohlavkování, chytání za vlasy za uši nebo pod krkem se děje zcela běžně,“ vypráví Hana, která v zařízení pracovala několik let. „Stejně jako sprosté nadávky – žer, debile, parchante, neser mě, vypadni, zalez – to slyšíte každou chvíli.“ V domově žije kolem třiceti dětí a mladých dospělých s různě hlubokým mentálním postižením. Podle svědectví tu skupina pečovatelek postupně zavedla téměř totalitní vězeňský režim. „Chytají je pod krkem nebo do nich cpou násilím jídlo, až se děti dáví,“ vypráví další zaměstnankyně. „Hračky se zamykají, děti si ani vybrat nemohou, co si vezmou na sebe, a ty, co jsou na plenách, nechávají klidně hodiny nepřebalené ve stolici.“

A pokud klienti „zlobí“, nastupují výchovné tresty. Bití proutkem, obouvací lžící, gumovým hadem nebo kovovým zámkem v bužírce, zaléhávání, vyhrožování, vláčení za vlasy po zemi, zamykání v zimě na balkoně, sprchování studenou vodou – to všechno jsou situace, které čtveřice zaměstnanců zažila v posledních letech v roli přímých svědků. „Dokonce nám zakazovaly děti pohladit nebo se s nimi pomazlit,“ doplňuje jeden z nich. „Řekli mi, ať se k nim chovám jako k věci.“

Podle všech svědectví je ředitel Aleš Kobliha o situaci dlouhodobě informován. V posledních letech několikrát řešil stížnosti na nevhodné zacházení s dětmi, aniž by se pokusil o nápravu – údajně kvůli nedostatku důkazů. „Asi šestkrát jsem měl stížnost na nějaké plácnutí, ale nikdo to nebyl ochotný dosvědčit písemně, takže jsem nemohl nic dělat,“ tvrdí sám Kobliha. „Plácnutí po zadku navíc nepovažuji za týrání.“ O žádných horších praktikách prý informace neměl a nemá, nejproblematičtější pečovatelku, s níž ostatní kolegové nechtěli pracovat, loni v létě propustil. Ředitel rovněž striktně odmítá, že by se násilí dopouštěl sám, což tvrdí Pavel Patkan, kterého měl Kobliha údajně chytit výhrůžně pod krkem a zavolat na něj záchranku a policii. Zcela shodně situaci popisuje i její přímá svědkyně. „Je to absolutní nesmysl,“ odmítá obvinění Kobliha, „pouze jsem ho po jednom incidentu přitlačil rukou ke zdi.“

Svědci tvrdí, že během předchozích ohlášených kontrol v Domově pod lípou dostávaly hlavní agresorky od ředitele volno, aby se nic nepoznalo. Kontrola z úřadu veřejného ochránce práv, která Lipník navštívila letos v říjnu, byla ale pozornější, zjistila si informace i dodatečně, a nakonec se úřad rozhodl podat trestní oznámení kvůli podezření z týrání. Zařízení brzy začne vyšetřovat policie.

Nelze říct, že by poměry panující v Lipníku, kde velká část klientů nemá svou původní rodinu, která by situaci kontrolovala, byly v současných českých sociálních službách běžné. I tenhle případ má ale svou systémovou souvislost: dlouholetý člen ČSSD, jinak místostarosta středočeské obce Cerhenice Aleš Kobliha byl podle dostupných informací do funkce v roce 2014 jmenován nestandardně díky vlivu svého známého, blízkého spolupracovníka Davida Ratha a tehdejšího krajského radního Marka Semeráda. Na funkci ředitele neměl potřebné vzdělání. Podobně jako ředitel jindřichohradeckého domova Jiří Blížil pak i on v čele příspěvkové organizace vykazoval navzdory zlověstným signálům velmi nízkou motivaci hájit práva svých klientů.

Konečně v bezpečí

„Ranní milé překvapení v kanceláři jako poděkování za mou práci. Moc mě potěšilo a dojalo. Děkuji i já, že vám osudy klientů nejsou lhostejné.“ Příspěvek na Facebooku jihočeské radní pro sociální oblast Lucie Kozlové z počátku letošního února doplňuje fotografie velké kytice, kterou ten den dostala. Pro neznalého návštěvníka není sdělení moc srozumitelné, pokud se ale ponoříme hlouběji pod povrch, představuje tenhle pugét příznačné shrnutí toho, jak veřejná správa přistupuje k tragédiím lidí s chováním náročným na péči.

Kytici radní Kozlové doručila skupina současných a bývalých zaměstnanců jindřichohradeckého domova, kterým se nelíbily změny zaváděné po smrti Doroty Šandorové. Krátce po spáchaném zločinu začala totiž vedoucí sociálních služeb Alena Tománková za podpory pracovníka, který jako první upozornil na týrání klientů, zatuhlé zařízení reformovat. Několik lidí podezřelých z nevhodného zacházení postupně propustila, posílila kontrolu modřin, aby se předešlo dalším tragédiím, a do zařízení pozvala externí konzultantku, aby pomohla nastavit principy péče. „Ty změny byly jednoznačně pozitivní a potřebné,“ shrnuje svou zkušenost konzultantka Lucie Hanáčková Bicková.

Zaměstnanci spojení se starými pořádky si ale stěžovali na krajském úřadě. Více než rok po spáchání násilného trestného činu tak domov v Jindřichově Hradci poprvé navštívila radní zodpovědná za sociální oblast – a propustila jeho reformní vedoucí.  Zdůvodnila to mimo jiné „ponižující“ kontrolou modřin a zbytečným plýtváním veřejnými prostředky za externí konzultantku, protože domov si měl s nastavením péče poradit sám. Pár dní nato našla Lucie Kozlová na svém stole kytici coby výraz díků. A někteří propuštění zaměstnanci, kteří pracovali v týmu na Domácnosti 05 v čase zločinu, se začali úspěšně hlásit zpátky do výběrových řízení.

Důvod personální čistky není zřejmý a Kozlová tvrdí, že postupovala v zájmu lidí s postižením. „Je vidět, že máte zkreslené informace, je to celé přesně naopak,“ říká jihočeská radní. „Zbavila jsem se neschopné vedoucí a myslím, že dnes jsou klienti konečně v bezpečí.“

Ne každý s tím však souhlasí. Milan, který znal Dorotu Šandorovou od dětství, je přesvědčený, že krajský úřad svým krokem jen zastavil reformu nebezpečných ústavních zvyklostí. „Je to neuvěřitelné,“ kroutí hlavou. „Mohli jsme se z té tragédie poučit, přijmout odpovědnost a začít se bavit otevřeně o našem přístupu. Pozvat sem odborníky zvenčí a zlepšit kvalitu služeb, protože teď už víme, že na ní závisejí lidské životy. A nic z toho se nestalo. Myslím si, že to Dorotě dlužíme.“

Autor je stálý spolupracovník Respektu a předseda neziskové organizace Děti úplňku, která usiluje o zlepšení sociální podpory lidí s těžkým autismem. Kromě dalších aktivit přináší organizace do Česka i vzdělávání v metodě podpory pozitivního chování lidí s mentálním postižením. Článek vychází z materiálu připravované knihy Důstojnost, která vyjde v roce 2023.   


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].

Mohlo by vás zajímat

Aktuální vydání

Proč se Karel Čapek nemýlil, když věřil v člověkaZobrazit články
Na přečtení tohoto článku nepotřebujete darovací odkaz