17. listopad a síla společného zážitku

Je tu další 17. listopad a další bilancování naší porevoluční cesty. Každý rok se něčím liší, což dokazuje i rychlý průlet nedávnými dějinami. Páté výročí konce totality jsme slavili nečekaně menší, bez Slovenska. Desáté bylo ve znamení občanského odporu ke vzniku opoziční smlouvy a rozdělování vlivu mezi Václavem Klausem a Milošem Zemanem. Patnácté výročí jsme si připomínali jako čerství členové Evropské unie. Dvacátý rok Vladimir Putin přiškrtil Evropě dodávky plynu, aby ukázal, kdo má sílu. Pětadvacáté oslavy byly už s Andrejem Babišem a Milošem Zemanem u moci, a hlavně nedlouho po útoku Ruska na Ukrajinu, při němž mimo jiné zabralo Krym. Třicátý rok se nesl v duchu největšího občanského vzedmutí od roku 1989, kdy se pražská Letná a Václavské náměstí zaplnily lidmi, kteří měli dost Babišova a Zemanova populismu. Jak je tomu letos, kdy slavíme třiatřicet svobodných let?

Není to sice kulaté jubileum, ale připomínání návratu svobody do naší země probíhá za okolností, které nelze s ničím srovnávat. Rusko napadlo Ukrajinu způsobem, který jsme v našem regionu zažili jen při napadení evropských zemí Adolfem Hitlerem. Putinovo Rusko dává jasně najevo, že jeho cílem je zničit svobodomyslného souseda a následně dostat pod sféru vlivu i další země – mimo jiné také Česko. Putinovi stoupenci se snaží ovlivnit i tuzemskou společnost a využívají obtížné energetické a ekonomické situace. Je tedy vůbec co slavit, když se nacházíme v takovém ohrožení? Odpověď je dnes ještě silnější: Ano, je.

I výše popsaná rekapitulace moderních dějin ukázala, že ačkoli jsme procházeli různými zákrutami, podařilo se nám udržet demokratickou cestu. Nedostatků má naše společnost mnoho. Přesto… ještě nedávno si nemálo lidí myslelo, že Babiš bude ve vládě navždy. Není. Že v parlamentu budou stále komunisté. Nejsou. Miloš Zeman za pár měsíců odejde do propadliště dějin. Země vždy couvající před Ruskem pomáhá napadené Ukrajině na vládní i občanské úrovni v takové míře, jakou jsme si neuměli donedávna představit.

Je to pochopitelně všechno křehké. Stačí málo, aby se kola dějin obrátila jiným směrem. Přehnaný pesimismus by nás ale na onu odbočku zavedl zcela jistě. A popravdě, čím hlasitěji se ozývá volání proti hodnotám, které rok 1989 symbolizuje, tím silnější je vděčnost a pocit závazku vůči nim. Hodně lidí si to uvědomuje. Dobře to ilustrovala akce proti strachu, kterou na Václavském náměstí zorganizoval spolek Milion chvilek. Vůbec nešlo o proslovy, ale jasný pocit sounáležitosti tolika lidí, kteří nemají v očích nenávist, ale chuť pomáhat, žít svobodně a slušně. Znovu se mimochodem ukázalo, jak důležité je sdílet toto odhodlání veřejně. Není to jen zpráva odpůrcům, ale dodávání si sil sobě navzájem. 17. listopadu si to budeme moci zopakovat.

Je trochu neférové mluvit za ty, kteří tu už s námi nejsou, ale při znalosti života a díla Václava Havla a Tomáše G. Masaryka bych se odvážil tvrdit, že letos by na svou republiku byli hrdí.

Vážené čtenářky, vážení čtenáři, inspirativní čtení vám přeje

Erik Tabery

šéfredaktor