Na počátku bylo slovo

I mezi těmi nejméně zasvěcenými debatéry, ať už je to naživo nebo na sociálních sítích, najdeme stěží někoho, kdo by pochyboval, že v téhle zemi je uzákoněna svoboda slova, projevu, svoboda říkat svůj názor. Překvapivě podstatně méně osob má ale vědomost, že tento stát, stejně jako desítky dalších demokratických zemí, má právo tuhle svobodu zákonem omezit, pokud zákonodárci dojdou k závěru, že je to pro demokracii nezbytné. Důležité je, aby tuto nezbytnost uměli veřejnosti dobře vysvětlit a aby se společnost podílela na trpělivém hledání hranic těchto zákazů, protože omezovat základní lidská práva je i v právním státě vždy velmi citlivá záležitost.

České zákony, stejně jako evropské, už léta umožňují trestat třeba slovní projevy nenávisti vůči rase či etniku, zakazují hanobit národy nebo někoho lží veřejně ostouzet způsobem, který mu prokazatelně ublíží. Vzhledem ke zkušenosti s potlačováním svobody slova za komunistického režimu měli čeští polistopadoví policisté, žalobci i soudy léta k verbálním trestním činům vlažný vztah a tresty za ně byly spíše symbolické. Pokud někdo vyhrožoval nějaké skupině násilím – v Česku jsou v tomhle směru oblíbeným cílem Romové –, nebraly to soudy příliš vážně, pokud vyhrožující osoba neudělala nějaký viditelný krok směrem k tomu své výhrůžky fyzicky splnit. Tahle benevolence se ale poslední dobou zásadně mění a justice začíná dávat jasně najevo, že slovní útoky, vyhrožování a urážky je nutné za jasně vymezených okolností stíhat, protože ve…