Zapomeňte na Zemana

Právě skončené komunální a senátní volby znamenají pro politiky i českou společnost poslední zastávku před výběrem hlavy státu. Bylo to vidět hned po sečtení hlasů. Do prezidentské soutěže přibyli noví zájemci, premiér a jeho koalice Spolu ukázali na tři jména, která by na Pražském hradě rádi viděli, a šéf největší opoziční síly Andrej Babiš prý na konci října oznámí, jestli se on nebo někdo z hnutí ANO do prezidentského souboje oficiálně přihlásí.

V nabídce uchazečů a uchazeček o Pražský hrad najdeme nyní řadu méně či více jistých jmen. Před jejich rozborem je dobré se zamyslet nad tím, co obecně od hlavy státu čekáme. Jak si tedy česká společnost představuje ideální postavu na Pražském hradě?

Síla naslouchání

Zjistit, čím by měla disponovat „kvalitní hlava“ českého státu, je samozřejmě složitá otázka. Z průzkumů veřejného mínění vycházejí už roky velmi podobná zjištění. Poslední průzkum společnosti STEM/MARK z června letošního roku proto nepřinesl žádné překvapení. Prezident by měl být podle Čechů a Češek především morální autorita, nezávislý na politicích, měl by dobře reprezentovat, být držitelem jisté životní zkušenosti a měl by mít respekt v zahraničí.

Lze za těmito abstraktními pojmy najít něco konkrétního? Na otázku, co pro vás znamená dobrý prezident nebo prezidentka, i socioložka Anna Pospěch Durnová zmiňuje jistou nezávislost na politicích, ale spíše ve smyslu nadstranickosti. Podle Pospěch Durnové je obzvlášť v době společenské polarizace, jakou zažíváme právě teď, když se demonstruje na náměstí proti vládě Petra Fialy i demokratickému systému jako celku, nutné, abychom takovou figuru měli. „Chybí tu někdo, kdo neprosazuje svůj politický program, pro který byl primárně zvolen, ale kdo by aktivně a uvěřitelně otevíral diskusi o důvodech, které například vedou lidi na náměstí a nespočívají jen v tom, že obdivují Putina nebo jsou součástí tzv. páté ruské kolony,“ dodává Pospěch Durnová a ukazuje to na situaci v Rakousku. Prezident Alexander Van der Bellen tam v době covidové pandemie platil za smířlivý hlas, který nezpochybňoval očkované ani neočkované občany, i když tehdejší kancléř Sebastian Kurz razil zpočátku poměrně nekompromisní politiku vůči těm, kdo vakcínu odmítli. Tato nadstranickost umožňuje oslovovat i jiné než vlastní voličské skupiny.

S tím souvisí také často zmiňovaná morální autorita hlavy státu. Pro novinářku a filmařku Apolenu Rychlíkovou má prezident využívat všech rituálů jako předávání státních vyznamenání, projevů nebo návštěv k tomu, aby dával hlas a prostor skupinám, které nejsou vůbec zastoupeny v politickém a veřejném životě nebo jejich zastoupení není dostatečné. „Ať už jde o menšiny, lidi na venkově, chudé, kterým hlava státu může vrátit důstojnost tím, že za nimi bude jezdit a mluvit o jejich problémech,“ říká novinářka. Ale rychle dodává, že ne tak jako Miloš Zeman nebo Andrej Babiš, kteří problémy těchto skupin jen využili k politickým bodům a falešně vykládají jejich příběhy. Pro Rychlíkovou je to především o dělání neprvoplánových a všeobecně nepopulárních kroků, které donutí společnost se zamyslet a možná přehodnotit svůj postoj – ať už ke zdravotně handicapovaným nebo k lidem prchajícím před válkou.

Lze to vystihnout slovem spojovatel. Motivace spojovat by se měla také podle komentátora Hospodářských novin Petra Honzejka promítat do všeho, co prezident dělá. „Už proto, že je přímo volený, by měl dávat najevo zájem o občany země. Měl by co nejvíce jezdit po Česku, hovořit s lidmi, dávat jim pocit, že se na ně nezapomíná,“ dodává novinář.

Poptávka po tom, aby se prezident obracel častěji k občanské společnosti, což se za posledních dvou prezidentů příliš nedělo, je slyšet často z řad veřejně aktivních lidí. Podle Ondřeje Vlčka, zakladatele Nadace rodiny Vlčkových specializující se na paliativní péči pro nevyléčitelně nemocné děti, by měl prezident občanskou společnost a neziskový sektor aktivně podporovat a zmiňovat jeho důležitost. „Je to jeden ze základních elementů, který zemi kultivuje a posouvá dopředu. Navíc tvoří určitou protiváhu oficiální státní moci.“ Ředitel největší tuzemské neziskové organizace Člověka v tísni Šimon Pánek by zase od ideální hlavy státu čekal formulování pozitivní vize do budoucna. „Na to není v parlamentu čas, ale prezident, který tam může sedět deset let, určitý odstup získat může,“ říká Pánek. „Měl by také přinášet optimismus a radost. Vím, že to bude znít trochu banálně. V dnešním rozkolísaném světě to ale potřebujeme.“

Obecně je cítit poptávka po tom, aby prezident nebo prezidentka vyznávali „pozitivní hodnoty a slušnost“. Každý si pod tím samozřejmě  představuje trochu něco jiného. Pro katolického kněze Tomáše Petráčka to znamená důraz na odpovědnost za svůj život a jeho dopad na budoucí generace. Podstatné je nezneužívat výjimečného politického postavení k tomu, aby si s někým vyřizoval osobní účty nebo útočil na ty, s nimiž nesouhlasí.

Pro spisovatele Jaroslava Rudiše jde o šanci, že by prezident měl vnímat Českou republiku jako součást většího celku, především Evropy. „Aby to nebyl prezident izolace, ale zasazoval nás do zahraničního kontextu, viděl nás jako součást Evropy. Připomínal, že za hranicemi není jen hrozba, ale mnohdy inspirace a mnoho pozitivních příkladů.“ Předseda České středoškolské unie, osmnáctiletý Ondřej Nováček, by chtěl, aby prezident vnímal názory mladých lidí, kteří jsou od něj vzdálení věkově desítky let. „Vlastně by stačilo, kdyby naše názory neshazoval s tím, že jsme mladí a nemáme dostatek zkušeností,“ říká.