Hej, děcka, rokenrol

Sápají se po něm stovky rukou a každá se ho chce dotknout. V danou chvíli se jeden z nejslavnějších rockových zpěváků planety Michael Stipe z R.E.M. bezvládně nechává unášet nad hlavami publika. Crowd surfing bývá zábavnou praxí při koncertech, kdy se performer nechá strhnout atmosférou a chce splynout s davem. Ale tady je to jiné: muž je apatický, bezmocný a nezúčastněně zpívá: „Hej, děcka, rokenrol. Nikdo ti neporadí, kam jít, baby.“

Černobílý videoklip k singlu Drive, v němž Stipe namísto souznění zažívá odcizení, předznamenal tón alba Automatic for the People, které vyšlo přesně před třiceti lety a záhy se stalo jednou z nejdůležitějších a nejvíce vzpomínaných desek devadesátých let. V kolekci dvanácti převážně křehkých akustických balad tu R.E.M. zachytili nostalgii po odcházejícím mládí, témata smrtelnosti, ale také deziluzi z dvanácti let vládnutí republikánů a jejich ignorování epidemie HIV, klimatické změny a rostoucí nerovnosti ve společnosti. Ačkoli se jednalo o nejtemnější album, jaké do té doby kapela natočila, prodalo se ho přes 18 milionů. A to přitom měli v plánu natočit desku úplně jinou: hybnou a rockovou.

R.E.M. se v roce 1992 ocitli na rozcestí. Po téměř deseti letech hraní nejprve po klubech a později ve větších sálech se jejich deska Out of Time s megahitem Losing My Religion stala světovou senzací. Šlo o první kapelu, která se prodrala z nezávislé scény na špici komerčních hitparád. Povedlo se jim cosi jako zázrak. Ovšem pouhý…