Ráno v sedle

Začátkem školního roku obnovuji se synem loňský závazek. Dopravit se, v rámci aktivního přístupu k ochraně naší planety, alespoň jednou týdně do osm kilometrů vzdálené školy na kole. Syn prozatím tuto aktivitu nesabotuje, z důvodu ranních dopravních zácp, a tím i opožděných MHD autobusů si totiž může pět minut přispat. Díky školnímu rozvrhu, zrušené odpolední hodině klavíru, mé práci z domova a jen třicetiprocentní pravděpodobnosti deště volím pro tento týden pátek.

Sluníčko se na nás směje, ale už je chladno. Synovi podávám vestu a přibaluji mu náhradní boty, ponožky, ručník a vyrážíme z hranic mezi Prahou a Středočeským krajem do Petrovic.

Cesta je pestrá. Nejprve projíždíme mezi poli a loukami po široké, původně asfaltové cestě s nulovým provozem. Dnes je pole po sklizeném hrášku hustě pokryté hejnem holubů a strak, nad loukami létá hladová poštolka. Z nedalekého remízku vybíhá stádo bílých zadečků, z šípkového keře vylétá překvapený bažant. V dáli na nás vykukuje ladná věž průhonického zámku, do levého ucha nám vibruje hluk z dálnice D1.

Po deseti minutách vjíždíme na rušnou silnici směr Újezd přemosťující dálnici. Dovoluji mu jen letmý pohled z výšky na kolony aut směřujících do Prahy, snažím se projet tento cyklistům nevstřícný úsek co nejrychleji. Bohužel jsme dnes vyjeli asi o pár minut později, takže v nejužším úseku před vjezdem na malebném náměstíčka se na nás tlačí autobus MHD. Na rohu náměstí naše chřípí ovane vůně z místní masny a my míjíme mlýn a opouštíme Újezd. Další úsek naší etapy zahajuje syn jako obvykle průjezdem brodu Botiče. Další dva kilometry úseku ubíhají rychle, část po úzké, během léta zarostlé lesní pěšině lemované stromy jeřábu s krásně vybarvenými jeřabinami, část po travnaté louce s válci zabalené usušené trávy. Naše plynulá jízda je na chvilku přerušena překážkou – mrtvým slepýšem.

Dnes je velká rosa a dítě mi hlásí mokro v botách. V Křeslicích nám krasojízdu výrazně komplikuje uzavření cyklostezky a objížďka nám zabírá pět minut. Předposlední etapa, která je časově a fyzicky nejnáročnější, nás zavádí do buše. Bahnito-kořenitý, místy velmi kamenitý, strmý a úzký pravý břeh Botiče, plný výmolů, by mohl plnohodnotně posloužit aktivním bikerům k tréninku. Naštěstí nepotkáváme žádného zvídavého pejska. Průjezdem pod hlavní silnicí vedoucí do Petrovic se dostáváme k nejméně romantickému místu naší cesty, k zadní části ragbyového hřiště v Petrovicích. Průjezdem si chtě nechtě parfémujeme kola tmavě hnědou tekutinou vytékající ze založeného kompostu obsahujícího posečenou trávu z herní plochy. Prudké stoupání ke škole vedoucí okolo chátrajícího zámku vybíháme s kolem po chodníku podél rušné hlavní cesty. Občasné zdravice od spolužáků míjející nás převážně v SUV autech syn ignoruje.

Dnes to stíháme jen taktak, v rychlosti sundává rukavice, helmu a šup do šatny. Synovo jediné dětské kolo zamykám před školou do stojanu a volím závodní tempo, za dvacet minut začíná telekonference. Pracovní den z domova utekl rychle a v pozdním odpoledni vyjíždím opět na kole s velkou svačinou vyzvednout syna z družiny. Závod s mraky v půli naší zpáteční cesty prohráváme a schováváme se v lesním altánku, kde dostávám stručné odpovědi na „trapné“ dotazy typu „jak bylo ve škole“ a „co bylo k obědu“.  Z harmonicky prožitého dne nicméně zůstává ve stínu mé duše smutek, neb doprava dětí na kole do naší školy stále zůstává i v dnešní době raritou a náš počin k záchraně planety se jeví jako marný a zoufalý boj s větrnými mlýny.

Autorka je monitorkou klinického hodnocení.