Fandit jako Fin

Z davu mám strach. A je jedno, za jakým účelem se sešel. Dokonce i když přišel podpořit akci, s níž souzním. Vždy mě napadne, co by taková síla mohla způsobit, kdyby se to zvrtlo. Proto i málo chodím na sportovní akce, byť jsem častým televizním divákem. Mistrovství Evropy v basketbale, které se částečně konalo i v Praze, jsem ale vynechat nemohl. Je to můj nejoblíbenější sport, který jsem hrál a u něhož se tvářím, že ho stále hraju.

Fanoušci basketbalu vytvořili nejen výbornou atmosféru, ale navíc se tam, kam mé oko dohlédlo, chovali příkladně. Znakem zdravého prostředí byl i vysoký počet přítomných dětí. Ty vzhledem k nadprůměrnému množství vysokých lidí vypadaly jak malí hobiti, což bylo ještě sympatičtější.

Vrcholem se ale pro mě stalo sledování skupiny finských fanoušků, kteří se posadili za mě. V hale bylo příznivců skandinávského týmu obrovské množství, což dávalo zápasu ještě lepší atmosféru. Každopádně Finové sedící za mnou si před začátkem zápasu plácli se všemi českými dětmi, které seděly kolem, aby hned navodili přátelskou atmosféru. To se ukázalo jako přínosné, protože když poprvé zařvali nadšením nad finským košem, měl jsem pocit, že vidím své ušní bubínky zvenčí. Poté, co se děti na fandy překvapeně podívaly, ti je obdařili milým úsměvem. Jednomu z rodičů pak anglicky vysvětlovali, že za týmem jezdí pravidelně kolem pěti tisíc fanoušků organizovaně a někdy i několik dalších tisíc na vlastní pěst.

Tenhle přátelský přístup ocenily nejen děti, ale i já,…