Je nanejvýš pravděpodobné, že dvacátá léta našeho století nebudou označována za zlatá – na rozdíl od téhož desetiletí ve století minulém. Je však třeba vést v patrnosti relativnost takových nálepek. Román Miloše Urbana Továrna na maso má mnoho much, ale nelze mu upřít, že „zlatá dvacátá“ 20. věku, do nichž je situován, přibližuje v obrazech, které dojem z jejich skvělosti silně problematizují. Málokdo by tehdejší životní podmínky považoval za výtečné, pokud by nepatřil k vyšší třídě, chcete-li městské buržoazii.
Titulní fabrikou jsou jatka, jež svým průmyslově-živočišným puchem a nářkem zvířat otravují ovzduší překotně vyrostlých Holešovic. Hlavní postava a vypravěč, inženýr Hebvábný, propagační pracovník jatek, sice bydlí v této kontaminované lokalitě, ale stále je to měšťan, jehož rodina (manželka a dvě děti) žije v rozlehlém kvartýru, má služebnou a nehledí na korunu – na rozdíl od chudáků, kteří na jatkách dřou za diametrálně menší peníz. Urbanova próza rozhodně není sociálka, nicméně jeho až instinktivní a pověstná schopnost napojit se na „staré časy“, přesněji reálie města, funguje i tentokrát a bez deklarativnosti zabírá docela široké sociální spektrum.
Ale tím také končí výčet hlavních předností knihy. Sociální rozměr a drsnost doby jsou sice přítomny i v kriminální rovině vyprávění, kdy se konkurenční boj mezi pražskými a severočeskými zpracovateli masa vede téměř po způsobu polistopadových „devadesátek“ (ostatně obě to byly dekády popřevratové),…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
