Gorbačov nikdy nepochopil, co rozpoutal
Téměř nikdo nikdy neměl tak hluboký vliv na určitou epochu, a přitom jí tak málo rozuměl
Michaila Gorbačova jsem viděla na veřejnosti naposledy 9. listopadu 2014. Pamatuji si to přesně, protože to bylo 25. výročí pádu berlínské zdi. Byli jsme v rozlehlé přeplněné berlínské přijímací místnosti, on seděl u koktejlového stolku a vypadal poněkud ztraceně.
Byl na tuto akci pozván jako trofej, živoucí připomínka osmdesátých let. Neočekávalo se, že by řekl něco zajímavého. K pádu berlínské zdi došlo náhodou, Gorbačov jej nikdy neplánoval. Jeho cílem nebylo rozbít SSSR, skoncovat s jeho tyranií nebo nastolit svobodu. Stál v čele konce kruté a krvavé říše, aniž to měl v úmyslu. Téměř nikdo v dějinách neměl tak hluboký vliv na svou epochu, a zároveň jí tak málo rozuměl.
Gorbačov se narodil ve stalinském Rusku, kariéru zahájil až v době postalinského „tání“, kdy bylo možné nahlas přiznat některé pravdy, ale ne zase příliš. Ještě během studií na Moskevské státní univerzitě byl jedním z jeho nejbližších přátel československý student Zdeněk Mlynář. Oba věřili, že komunismus lze reformovat, pokud se podaří odstranit korupci a násilí. Mlynář se díky svému přesvědčení stal jedním z vůdců pražského jara, hnutí z roku 1968, které začalo voláním po „reformním komunismu“ a „socialismu s lidskou tváří“. Bylo ale potlačeno sovětskými vojáky; ukázalo se, že korupce a násilí jsou od systému bez lidské tváře neoddělitelné. Ani opatrní čeští reformátoři je nedokázali tak snadno odstranit.
Právě jazyk „reformního komunismu“ přesto stále oslovoval Gorbačova, který jej oživil, když se v březnu 1985 stal vůdcem sovětské komunistické strany. Ačkoli věděl, že sovětská společnost stagnuje a sovětští dělníci jsou neproduktivní, netušil proč. Jeho první instinkt nebyl, že by systém potřeboval demokracii, nebo dokonce volný trh. Místo toho si pomyslel: Rusové příliš pijí. Pouhé dva měsíce po převzetí moci omezil prodej vodky, zvýšil věk pro pití alkoholu a začal vykopávat vinice. Podle některých zdrojů byly výsledné ztráty daňových příjmů do sovětského rozpočtu plus dramatický nedostatek – lidé nakupovali cukr a další produkty ve velkém, aby si doma vyrobili pálenku – bodem zlomu, který poslal sovětskou ekonomiku do konečné smrtící spirály.
Skutečná změna musela počkat až do černobylské jaderné katastrofy v dubnu 1986. Zprávy o havárii byly zpočátku utajovány, jako se špatné zprávy v SSSR utajovaly vždy. Statisíce Ukrajinců se mohly zúčastnit prvomájového průvodu v Kyjevě, i když se radioaktivita v tichosti šířila městem. Rozsah katastrofy však Gorbačova nakonec přesvědčil, že skutečným problémem jeho země není alkohol, ale posedlost utajováním. Jeho řešením byla glasnosť – otevřenost, která měla stejně jako protialkoholní kampaň původně podpořit ekonomickou efektivitu. Otevřený rozhovor o problémech Sovětského svazu měl podle Gorbačova posílit komunismus. Manažeři a dělníci měli mluvit o tom, co se v jejich továrnách a na pracovištích děje špatně, hledat řešení, napravovat problémy. Nebylo třeba hlubších reforem, jak řekl skupině stranických ekonomů hned na začátku: „Mnozí z vás vidí řešení svých problémů v tom, že se místo přímého plánování uchýlíte k tržním mechanismům. Někteří z vás chápou trh jako prostředek, jak zachránit své hospodaření. Ale soudruzi, neměli byste myslet na záchranné prostředky, nýbrž na loď, a tou je socialismus.“
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu