Deklasovaná Klasa

Klasa má být třída. Prostě něco, před čím si sednete na zadek, co opravdu chcete. Pecka, mazec, zázrak ve své kategorii. Tuzemská známka kvality potravin, která toto jméno nese, však za definicí více než kulhá. Ministrem zemědělství, respektive Státním zemědělským intervenčním fondem, je udělována nepřehledné směsici výborných, zcela průměrných a často spíše mizerných produktů.

Nejasný mix

Záměr to byl dobrý: udělat označení pro české potraviny, které vynikají nad ostatní. Pro spotřebitele ideální vodítko, jak vybrat místní a k tomu dobré zboží.

„Značka Klasa je prestižním oceněním, které si zaslouží ty nejpoctivější a nejkvalitnější výrobky. Zákazníkům pomáhá s orientací v nabídce potravin, výrobcům s propagací produktů,“ píše se na webu Státního zemědělského intervenčního fondu (SZIF). „Výrobek musí vykazovat výjimečné kvalitativní charakteristiky, které zvyšují jeho přidanou hodnotu a zaručují jeho jedinečnost ve vztahu k běžným výrobkům dostupným na trhu,“ dodává Miroslav Bína, tiskový mluvčí ČZIF.

Jenže v praxi se to nějak zvrtlo. Po osmnácti letech, co Klasa existuje, je projekt sbírkou skoro tisíce produktů, která míchá kvalitu s nekvalitou, nadprůměrnost s průměrností. Pro spotřebitele zmatek nad zmatek.

Vedle zboží, které je opravdu „klasa“, jako jsou třeba mutěnická rajčata plná chuti pěstovaná bez chemie nebo inovativní výrobky typu křupek z larev potemníka, jde o úplné propadáky.

Tristní je, že mezi ně patří potraviny pro nejmenší.…