Most přes pišot a marikle

Z jara jsem navštívila festival romské hudby Khamoro. Od pódia jsem brzy zamířila tam, kde se dobře orientuji a kde se nabízí kultura gastronomická – ke stánku s občerstvením. Doufala jsem, že ochutnám romské rychlé občerstvení, ale stánek neměl ambici překročit průměr hamburgerů a křupek. Známých mezi pořadateli jsem se ptala proč. „Kde máte romské speciality?“ Dostalo se mi vysvětlení, že Romové svoje jídlo jedí nejraději doma a nejspíš by ho venku od jiných nechtěli. Tak proto tu není.

Zmocnil se mě divný pocit. Kde je vůbec romské jídlo, když ne tady? Kde jinde by už mělo být? Proč není na ulicích, v bufetech? Proč není dokonce ani v našich hlavách? Nebo vy víte, co vaří Romové doma? Proč nemáme romské restaurace? Proč romskou kuchyni jen málokdo z nás ochutnal?

A hned nato zahlodalo svědomí: a cos pro to, aby se o romském jídle něco vědělo, udělala ty, gastronomická novinářko? Tak… za dob vedení časopisu Apetit jsem pověřila redaktorky výrobou fotoreportáže receptu krok za krokem bramborového jelítka goja, asi nejznámějšího symbolu romské kuchyně – začala jsem si vypočítávat. Když se ale goja pekla, v redakci jsem nebyla, a tak jsem promeškala svoji jedinou příležitost v životě ochutnat romské jídlo.

Touto první a poslední položkou můj seznam „zásluh“ skončil. Je vůbec možné tak dlouho ignorovat něco, co je tak blízko? Pečlivě sleduji emancipační hnutí Afroameričanů v gastronomii amerického jihu. Zajímám se o jídlo původních amerických obyvatel. Ale nevím nic o…