Kde jsme se tu my Češi vzali

V předmluvě vaší aktuální knihy označujete Staré pověsti české jako „panoptikum“ a „muzeum voskových figur“? Proč by nás vlastně měla tato někdejší povinná četba dnes zajímat?

Jsou s námi bezmála tisíc let a jsou stále živé. Když vyšplháte na Říp, nejspíš potkáte nějakou výpravu, kterou vede kmet v bílém rouše s holí předstírající, že je praotec Čech. A pak je tu otázka identity, která hraje v moderním světě poměrně výraznou úlohu. Vždyť i současný konflikt na Ukrajině je výsledkem toho, kam až může zajít tázání se po národní totožnosti. Je jasné, o co tu jde: o ruské popírání samotné existence ukrajinského národa. Ke Starým pověstem českým se můžeme stále vztahovat a hledat v nich odpověď na zásadní otázky. Kde jsme se tu vzali? Co jsme zač? Jak vypadáme z pohledu historie?

V knize jste pracoval s nejstarší verzí pověstí v podání Kosmy. Kdo to byl? Kde studoval a čím se při psaní mohl inspirovat?

Kosmas se narodil kolem roku 1045. Zřejmě v některé z dobrých rodin zaměstnaných kolem svatovítského chrámu. Pravděpodobně tam byl také vyškolen a zastával jakousi kněžskou službu. Poté se za nejasných okolností odebral do Lutychu v dnešní Belgii, což bylo jedno z center západní vzdělanosti, a tam studoval tak pět až sedm let. Pravděpodobně při té příležitosti konal cesty po západní Evropě. Poté se vrátil do Prahy, přijal místo kanovníka při katedrální kapitule a v této funkci vedl různá…