Na Sarajevo

Toto léto se načas stalo naším domovem vlakové kupé v lůžkové úpravě, které k mému překvapení pojme pět (malých i velkých) lidí ležmo i se záplavou zavazadel; je to vypočtené na milimetry. Do speciálně upraveného vlaku s názvem Sarajevo Express nastupujeme v Brně, odkud s dalšími účastníky vyrážíme na Balkán. Naším cílem jsou města, příroda i urbex v Bosně a Hercegovině.

Na zápěstí dostáváme obligátní festivalovou pásku, která potvrzuje naši příslušnost k hnutí železničních nadšenců z Vlakfest.cz. Ti putování na kolejích už druhým rokem pořádají. První vagon, takzvaný koncerťák, slouží jako společenská místnost s barem a promítací místností. Je to jeden velký pokojík bez tradičního členění na kupé či místa, zato s kobercem, lavicemi po obvodu a zásobami pivních sudů, na kterých se dá s pomocí polštářků pohodlně sedět. Koncerťáku vévodí na straně jedné pípa, na druhé pak promítací plátno s projektorem. Další vagóny už jsou klasické/průchozí/lůžkové, kde je – na rozdíl od rozjuchaného koncerťáku plného hudebních nástrojů a zpěvu – zaručen noční klid. Své kupé tu má i zdravotnice, která je všem k dispozici. Tak nějak automaticky počítám s drobnou střevní epizodou na cestách, uvidíme.

Po nalodění a zabydlení v kupéčku nás čeká historicko-kulturní přednáška věnovaná složitým příčinám války v Jugoslávii v devadesátých letech. Klárka (11 let) poznamená, že to vypadá, jako by každá generace měla svou válku – vy jste měli Jugoslávii, my si budeme pamatovat Ukrajinu, mami. Když už válčili, proč ne aspoň o moře? Na to neznám odpověď.

Pravdou je, že co se přístupu k moři týče, nebyl geopolitický vývoj k Bosně příliš štědrý. Mořské pobřeží tu tvoří pouhých 21 kilometrů. No nic, jedeme dál. Cestu v železničním taktu tudumtudum nám bude zpestřovat další program: v plánu je výroba sandálů barefoot, masážní workshop nebo promítání filmů s balkánskou tématikou. Krajina ubíhá a proměňuje se rychlostí, kterou lidská mysl ještě zvládá vstřebat.

Přichází večer, připravujeme se k spánku za jízdy. Zuby si vyčistíme, zbytek vyřeší vlhčené ubrousky. Od okolního světa se odpoutáme špunty do uší, ale ne na dlouho. V noci nás čeká dvoufázová kontrola dokladů na maďarsko-chorvatských hranicích jako připomenutí časů minulých a také že schengenský prostor nebyl vždy samozřejmostí. V duchu děkuju, že jsme v EU, a nechápu euroskeptiky (překlep euroseptiky jsem opravila). Kontrolu absolvujeme v pyžamu, děti budit nemusíme, celník jen na ně posvítí baterkou a čtečkou zběžně prolétne pasy.

Ranní rosu na kolejích stíráme v chorvatském Záhřebu, kde se probouzíme. Naše vlakfestí rutina pokračuje v opačném pořadí: špunty ven, vlhčené ubrousky a zuby. Kdo chce, může si ve vlaku k snídani koupit kafe, čaj, pivo nebo ovesnou kaši a zkombinovat je s vlastními zásobami. Využíváme několikahodinové přestávky v Záhřebu k nájezdu na místní pekárny, kult pečiva je tu voňavý, a k setkání s kamarádem Vedranem, který prožil devadesátá léta v Čechách a je rád, když může oprášit svou skvělou češtinu a fórky z Cimrmana.

Pomalu si zvykáme na rytmus života ve vlaku a na to, že v každé zemi dostaneme místního strojvedoucího, přepřáhnou nám lokomotivu za zdejší a koloťuk nám kladívkem preventivně poklepe na kola. Křižování vlaků, kolejí a časů odjezdů v dokonalé souhře železničního organismu začíná být fascinující i pro nás, ne-šotouše, cesta se stává cílem. Tak plnou parou vpřed a hurá na Sarajevo!

P.S.: Tento text byl napsán ve střevní agonii v rámci chřipky, která propukla naštěstí až v Čechách.

Autorka je překladatelka.