Když vyschnou řeky

Italské městečko Sermide se v počítači jeví jako nadějný cíl.

Na satelitních snímcích z loňského srpna tu Pád pod mostem teče v šířce skoro půl kilometru. Pak se ještě rozšíří a rozvětví do dvou ramen. Vypadají stejně silně a za mostem obepínají ostrov o rozměrech pražské Štvanice.

Jenže to jsou snímky z loňska, ty letošní vypadají o dost jinak. Tmavá čára, zobrazující tekoucí vodu, je o dost hubenější a klikatější. Jedno z ramen úplně chybí, stejně jako zmíněný ostrov.

V řece Pád letos teče nejméně vody minimálně za 70 let, podobné je to v Německu na Rýnu, v Srbsku na Dunaji nebo ve Francii na Rhôně a Loiře. Jak vypadá mizející řeka naživo? Právě Sermide vytipoval brněnský meteorolog Jáchym Brzezina jako místo, kde bude letošní extrémně suché léto dobře vidět. A jako navigátor se plně osvědčil.

Veletok naruby

Největší italská řeka je dlouhá 650 kilometrů, klikatí se od západu k východu napříč celou severní částí země. Když auto za Brennerem sjede dolů z Alp, cesta k Pádu trvá ještě zhruba hodinu. Vede po rovině, Pádská nížina je pojem, o kterém se učí už na základní škole. Nekonečná zemědělská placka jako v Polabí nebo na jižním Slovensku, jen pole jsou menší a rozdrobenější, vesnice cizokrajnější a celková rozloha mnohem větší.

Jak už to v rovinatých oblastech bývá, na začátku mostu se silnice nejdřív zvolna zvedá, aby nad řekou mohla nabrat potřebnou výšku. Jako dlouhá plochá duha. V Sermide už má Pád velkou většinu svojí cesty k moři za sebou, vody tu má být stejně jako na Dunaji v Bratislavě. Most nad placatou krajinou konečně dává trochu lepší optickou perspektivu. Napětí z toho, co bude vidět pod ním, graduje.

Úzké sklizené pole, křoviska, stromy… a až pak řeka. Napravo se její voda mělce rozlévá do šířky. Ale vlevo – tam, kde na loňských družicových snímcích byla dvě silná říční ramena a ostrov – zbyl letos skoro přes celé koryto jen písek. Z veletoku je při pohledu shora jen čůrek, skrčený u jednoho z břehů. Velký betonový silniční most s osmi pilíři jako by tu stál úplně zbytečně.

Zbytečně velký není, tedy aspoň podle vybledlé fotky, která visí pod sklem na nástěnce v prázdném přístavu za řekou a ukazuje, jak to tu má správně vypadat. Možná se k ní realita brzy vrátí, otázkou jen je, jak často. Koryto je na ní plné, řeka se mocně rozlévá jako přehradní jezero pod celým mostem. Loďky plavou po hladině a neválejí se jako teď dole na vyschlém dně, dobré dva tři metry pod břehem. Plechové molo, které má za běžného stavu vodorovně navazovat na travnatou plochu přístaviště, se teď z břehu zalamuje prudce dolů – ke dnu, které je skoro v celém korytě nepatřičně obnažené a ploché. Jako by tu krajinou projel půl kilometru široký parní válec a nechal za sebou prázdnou širokou rýhu.

„Ne, to rozhodně normální není,“ ujišťuje nás zavalitý mladík s výraznou náušnicí v uchu, představující se jako Mateo. Bydlí ve vesnici na protějším břehu, nic podobného jako letošní sucho nepamatuje, což ale říká u vody každý a platí to i podle hydrologických časových řad. V létě tu má správně proudit 1800 kubíků vody za sekundu, ale letos to není ani desetina. Jako kdyby se Dunaj v Bratislavě proměnil na Vltavu v Praze.

Mateo si nese k vodě barevný ručník. Za obvyklých okolností by ho rozložil na trávě v přístavu, teď ale musí sestoupit na dno, najít cestu skrz čerstvě vyrostlé traviny a ušlapat po vyschlém dně pár stovek metrů k nově vzniklé pláži daleko pod mostem. Jedinou komplikací je rozpálený písek.

Dřív ve zdejší oblasti stávaly hausbóty a mola s bary a restauracemi. Tobias Jones, autor čerstvě dokončeného cestopisu o putování podél Pádu, vypráví, jak místy zůstaly bizarně nakloněné směrem do řeky. „Jeden bok mají připevněný ke břehu a druhý klesl na dno. Samozřejmě zavřeli, protože těžko jíst u stolu, který je naklopený o 45 stupňů,“ přibližuje spisovatel britského původu, usazený v nedaleké Parmě, odkud během covidové pauzy podnikl výpravu po Pádu a jeho březích od ústí až k prameni a letos svoje zážitky vydal jako knihu.

Opuštěný je i bar v přístavu Sermide. Sice zůstal v rovině, protože celý stojí bezpečně na travnatém břehu, ale i tak působí kuriózně. To kvůli podvozku z velkých plechových barelů, které ho mají nadnášet v případě velké vody. V srpnu 2022 ale nic nenasvědčuje tomu, že by se naskytla šance tuto konstrukční vymoženost zužitkovat.

Traviny na obnaženém dně řeky jsou místy až metr vysoké. Nejde o vodní rostliny, ale o suchozemský plevel. Zmohutněl, protože voda v řečišti pořádně neproudí už od jara. Mezi stonky se v písku válejí malé skořápky mušlí – původně bahnitě hnědé, po všech těch měsících na suchu ale většinou už vyprahlé a bílé. Právě v délce trvání sucha je hlavní extrém letošního roku. V Alpách v zimě sněžilo třikrát méně, než je zvykem, což řece sebralo hlavní zdroj vody. Sucho pokračovalo i na jaře a v létě, příděl srážek je letos poloviční než loni. První fotky vysušeného koryta se proto v největších světových denících objevily už v červnu a od té doby se toho moc nemění. Jen to, že písek leckde obrostl zelení.

Snad se to spraví

Fakt, že sucho letošních rozměrů nikdo z místních nepamatuje, potvrzuje i skupinka penzistů v nejbližším funkčním bistru ve vsi za řekou. Většina jen poklidně vysedává na sluníčku, v souladu se stereotypem italského venkovského bezčasí. Známky spěchu vykazuje jen jeden nově příchozí, u baru chvatně objedná jedno espresso a sotva se vmísí do debaty, už zase mizí. „Musí se to nějak spravit. Voda zase přiteče, protože kdyby ne, byla by to pro nás katastrofa,“ konstatuje muž jménem Giuliano, a jak dodává na odchodu, slovy „pro nás“ má na mysli svou farmu a zemědělství všude kolem.

Itálie je v EU jedním z čtyř předních vývozců potravin a většina produkce pochází právě odsud, z polí kolem Pádu. Ve starověku se řece říkalo „Bezedná“, zdejší výkonnou ekonomickou oblast napájela odpradávna. Její proud byl vždy díky zdrojům z Alp velmi vydatný, víc vody – za normálních okolností – do Středozemí dopraví jen Nil a Rhôna. To je pro Pád vzhledem k relativně krátké délce toku nadstandardní výsledek. Mohutný tok sloužil dřív nejen jako kulturní osa krajiny, ale i jako přirozená vojenská bariéra, která chránila severní i jižní břeh před nájezdníky z opačného břehu.

„Vody tu bylo vždy dost. Problém byl, jak se jí zbavit, ne kde ji vzít,“ přibližuje situaci cestopisec Jones. Svou knihu o putování kolem řeky nazval „elegií“, protože časy její velikosti prý jsou nenávratně pryč. Pád podle Jonese „umírá“ a mění se v názornou ukázku globálních klimatických poruch. Prognóza farmáře Giuliana, že zas zaprší a koryto se zalije, je jistě svým způsobem pravdivá – ale zároveň hodně nejistá kvůli tomu, že suchých let poslední dobou povážlivě přibývá a těžko sázet na to, že se trend zastaví. A tak místní na novou situaci vesměs reagují podobně jako spěchající farmář – zaraženě a nemohoucně, tak jako když v Česku ve velkém vymírají lesy.

Berou, ale nejíme je

Proměnu dobře ilustrují staré pumpy, postavené v okolí řeky původně kvůli odčerpávání přebytečné vody a sušení polí. Dnes stále fungují, ale naopak, jako zdroj závlahy pro zemědělce. Pro vodu se musí nořit čím dál hlouběji do země. V bezprostředním okolí řeky jsou spodní vody naštěstí tak vydatné, že stačí vyhloubit studně do hloubky pár metrů. Ve vzdálenějších oblastech je ale situace horší. Některá pole bylo třeba od roky fungující sítě zavlažovacích kanálů a trubek odpojit a úrodu obětovat, jinde bez deště plodiny vyrostly méně, než měly.

Potíž je, že letošní zvrat v počasí není první a že voda v řece mizí opakovaně. Toto poznání většina místních v rozhovorech bere jako jasný signál, že s přírodou je nejspíš opravdu něco v nepořádku. Míra změny je ale tak velká, že s ní lze optikou jednotlivce těžko nějak hnout. Návštěvník snadno propadne dojmu, že každodenní život kolem řeky se zas tak nemění. Voda na pití z kohoutku teče jako všude v civilizaci, pole kolem silnic vypadají – s výjimkou suché kukuřice – zeleně, venkovský fotbalový trávník kropí voda z hadice plným proudem. I rybáři chodí dál k vodě, jak jsou zvyklí, byť osud zdejších vyhlášených sumců, na něž bývalo zvykem jezdit k Pádu podobně jako na lososy do Norska, je nyní ve hvězdách.

„Berou, ale jíst se nedají. Voda je moc teplá,“ konstatuje penzista Nino s udicí ponořenou do vody v tiché laguně u městečka Guastalla. Jde o zapadlé, ale nově hodně slavné místo, a to díky vyčuhujícímu vraku nákladní lodi z druhé světové války. Nino říká, že o něm ví už dávno a že k vidění byl už dřív. Jen teď je z něj světová senzace, protože mladý místní fotograf nafotil napůl potopené plavidlo z dronu a snímky prodal britskému Guardianu jako chytlavý příběh o tom, jaké tajemství vysychající Pád vydal.

Sůl, krávy, turbíny

O lodi tu teď ví každý. I Roberto, majitel nedaleké restaurace pod dalším velkým mostem u vesnice Boretto. Vede ji už od roku 1976, na otázky kolem nevídaného sucha se tváří trudnomyslně, ale sám v podnikání žádnou újmu nevidí. „Dávám přednost tomu, co je teď,“ konstatuje v cynické nadsázce, když na dřevěném futru vstupních dveří ukazuje, kam dosáhla voda při poslední velké povodni v roce 2000. Jeho podnik, krytý před letním sluncem rafinovanou střechou z větví nízkých stromů a umělých sítí, zjevně prosperuje, zahrádka je v poledne plná. Život běží dál, bez ohledu na to, že konkrétních dopadů, které třeba nejsou na první pohled tolik vidět, dokáže Roberto vysypat z rukávu celou řadu.

„Slaná voda dřív sahala jen pět nebo šest kilometrů od pobřeží. Teď je to třicet,“ přibližuje restauratér jeden z nejčastěji zmiňovaných následků sucha, způsobený tím, že tok sladké vody v řece slábne a hladina moře naopak zvolna stoupá. Čím dál slaná voda proniká proti proudu, tím je říční voda pro zavlažování méně vhodná a zemědělcům méně platná. Když se z obou jevů stane trend, což se už možná děje, bude sůl čím dál víc prosakovat i do spodních vod, což hydrologické problémy ještě znásobí.

Jiné konsekvence vyplavou dál proti proudu, pod dalším z velkých mostů na soutoku Pádu s řekou Ticino. I tady je opuštěný přístav, vybavený tentokrát přehledným měřákem hladiny. Podle Alberta, jednoho z místních usedlíků, je voda momentálně tři metry pod normálem. Svůj hybrid lodi a domu proměnil ve stálé bydliště, kde prý „je vše, co člověk k životu potřebuje“. Molo vedoucí k plavidlu je kvůli chybějícím třem výškovým metrům naklopené přesně tak, jak o tom mluvil Jones, bez zábradlí by možná vůbec nešlo sejít. Pod kýlem ukotveného lodního domu ještě nějaká voda zůstává. Je mělká a špinavá, což idylu říčního života kazí, ale Alberto stávající situaci nese statečně jako přechodný stav.

Větší starosti si navenek dělá kolemjdoucí turista Gaetano z Milána, v jehož městě se mluví o zákazech kropení zahrad (přinejmenším přes den) a o dalekosáhlých ekonomických i ekologických škodách. Některá jezera v Alpách našli letos turisté úplně bez vody, do odlehlých míst, kde vyschly prameny coby jediný zdroj vody, se v některých případech musely vozit plastové lahve vrtulníkem. Vodní elektrárny na Pádu jedou proti loňsku jen na poloviční výkon, což je stav, který přichází v úplně nejnevhodnější dobu energetické krize a poměřování sil s Ruskem. Jeden ze tří bloků má teď vypnutý i plynová elektrárna Ostiglia, stojící na břehu Pádu mezi Sermide a Borrettem a patřící shodou okolností českému miliardáři Danielu Křetínskému. Jak vysvětluje po e-mailu její italská mluvčí, provoz bylo v létě třeba omezit kvůli nedostatku říční vody na chlazení.

A tak lze pokračovat dál a dál. Italští chovatelé dobytka, v situaci, kdy pro dospělou dojnici potřebují 100 až 150 litrů vody denně plus další vodu na krmivo, mluví na CNN o možné nutnosti vybít až polovinu zvířat. Kritické škody zmiňují i pěstitelé rýže, která má u Pádu dlouhou tradici a díky zdejšímu rizotu i jedinečné jméno, což je ale při nedostatku vody málo platné.

Raději slunečnice

Nikde kolem Pádu nejsou k vidění velké lány jako v Česku. Krajina je plochá, ale rozmanitě členitá, pole jsou malá a střídá se na nich všechno možné, od rajčat plazících se při zemi po topoly pěstované na biomasu.

Maria Paula, majitelka jedné z mikrofarem u města Fiorenzuola d’Arda, mluví o štěstí a náhodě. Na polích letos shodou okolností nemá tolik plodin, které jsou na sucho náchylné. Na zavlažování jí zatím místo deště stačila voda z družstevnicky sdílených trubek a kanálů, napojených na řeku Arda, jeden z hlavních jižních přítoků Pádu. Výdaje na zavlažování sice stouply, stejně jako faktury za energie a hnojiva, ale dobře že voda na rozdíl od jiných míst teče.

Nad letošní sezonou tedy Maria Paula nijak nelamentuje, starost má spíš s vyhlídkami do budoucna. „Někde jsem slyšela, že dnes je vše horší než dřív, ale pořád lepší než v budoucnu. To bych podepsala,“ říká k dopadům sucha farmářka, která řeší klimatický protivítr tím, že čerpá dotace na agroturistiku, přestavuje stodolu na vzdělávací centrum a pronajímá pokoje na Booking.com.

V jídelně má vystavené tři tenké sklenice syrového domácího rizota s vkusně malovanými barevnými etiketami. Každá je vyvedená v jiném odstínu podle příchuti, lepší suvenýr z lombardského venkova těžko hledat. Maria Paula však ani jednu ze sklenic prodat nechce a místo toho ukazuje QR kód na obalu, který by měl případné zájemce navést přímo k výrobci. Tím, jak se ukáže po dalších dvou hodinách jízdy směrem dál na západ, je jiná rodinná mikrofarma uprostřed polí, kam vede ze silnice jen prašná cesta. Hospodářství u městečka Lomello nejdřív vypadá opuštěně, hlídá ho jen starý unavený pes, až po chvíli se z procházky vrátí dvě dámy – sestry Josefina a Donatela, které farmu s dětmi provozují.

Nečekaná návštěva jako by pro ně vůbec nebyla něčím překvapivým, zvlášť když sestry uvidí v mobilu fotku svého „Risotto Della Corte Ghiotta“ a hosty si díky ní zařadí jako příznivce své značky a potenciální zákazníky. Na novinářský dotaz ohledně dopadů sucha Josefina reaguje teatrálním záklonem a dramatickým zvoláním „Ter·ri·fi·càn·te“. Zvenčí to na nic „úděsného“ nevypadá, farma působí dojmem idylického místa z filmu. Vodomilná rýže se ale letos zřejmě opravdu ukázala jako past. Cizokrajně vyhlížející rýžové klasy tu rostou hned přes cestu od hospodářských budov a mají zdravou, sytě zelenožlutou barvu, kanál kolem pole vypadá plný. „Tady je to dobré, ale na jiných polích nestojí úroda za nic,“ říká Josefina a odhaduje, že sklizeň bude oproti očekávání sotva poloviční. Podobně si stěžují i jiní pěstitelé. Plán na další rok vypadá jasně, „vysadit něco jiného“, nejspíš na vodu ne tak náročné obilí nebo slunečnici, po níž je prý nyní kvůli výpadku ukrajinských dodávek větší poptávka.

Nový normál

Když jsou všechny otázky zodpovězeny, sestry se spěchají schovat domů. Nastává vzácná událost – začíná pršet, a to vcelku hustě, tak jak to podle všech zpráv z letošního roku nebylo v Itálii dlouho zvykem. Totéž se opakuje celý další den. V horách nad Turínem, kde Pád pramení, řádily bouřky už několik dnů předtím a stav řeky se začal zvolna zlepšovat.

Lodník Alberto ze svojí zkušenosti života na vodě tvrdí, že změny hladiny bývají rychlé a že na obnovení stavu, který by už připomínal normál, můžou stačit i tři dny. Co ale bude pak?

„Jeden déšť samozřejmě nic nespasí,“ říká cestovatel Jones, a i když minulý pátek viděl, jak hladina řeky znovu stoupá, na svém proroctví o pomalé smrti Pádu trvá. Opírá se mimo jiné o nejnovější zprávy klimatologů, jako je Ital Andrea Toreti, spoluautor velkého výzkumu evropského sucha za rok 2018, ve kterém byl současný stav vyhodnocen jako nejhorší nikoli za 70 let, jak o tom mluví vláda v Římě, ale rovnou za půl tisíciletí. „Data za letošní rok samozřejmě ještě nejsou kompletní, ale teď se zdá zjevné, že budou skoro určitě horší než za rok 2018,“ odhaduje Toreti po telefonu z Milána.

Tedy nový rekord, po kterém mohou přijít další.  I v Miláně minulý čtvrtek a pátek pršelo, ale takových dnů nejspíš bude – podle dnes už notoricky známých klimatických scénářů – ubývat, stejně jako vody v Pádu. „Může se stát, že z letošních extrémů bude nový normál, na který se budeme muset adaptovat,“ odhaduje Toreti. Má-li pravdu, lidi žijící kolem největší italské řeky ještě čekají náročné časy, a možná nejen je.