Neplav daleko od břehu, jo?

Dnešek měl být největší pohoda pod sluncem. Doslova. Už přes týden jsem s přítelem v Barceloně a na pláži jsme byli jenom jednou.

Naplánovali jsme si tedy výlet vlakem na pláž kousek od Barcelony. Sbalili jsme sendviče, meloun, opalovací krém a jeli. Uvelebili jsme se na pěkném místečku hned u moře a jali se provozovat novodobé opalování. Nejdřív trochu smočit tělo, udělat pětkrát prsa proti vlnám a pak šup zpět na ručník, vytvořit polohu šavásany a nechat působit vitamin D. Po chvíli naneseme opalovací krém, vezmeme knihu, kterou máme rozečtenou už tři roky, přečteme nesoustředěně pár stran, protože zjišťujeme, že přes upovídanou paní napravo a tři dovádějící dítka naše pozornost závratnou rychlostí klesá. Zpraženi sluncem se pak vydáme zase polykat vodu a hledat, kde mořské dno pod nohama končí. A tak stále dokola.

Po zjištění, že stále čtu jednu a tu samou větu dokola, si nasadím sluchátka a dám se do poslouchání audioknihy o nestěžování si. Zrovna když autor vypráví srdceryvný příběh o autonehodě své kamarádky a mně se z toho začíná svírat hrdlo, dojde mi, že můj milý těch pět temp plave už nějak dlouho. Zvedá se vítr. Rozhlížím se, hrdlo se mi opět svírá, když tu v dáli vidím u žluté bójky malou černou hlavu. Z klidných vlnek se během chvíle staly metrové vlny. Mávám na něj, ať plave zpátky. On ale jen mává nazpátek. Proč na mě mává? „Ano, ano, já tě vidím. Tak poplav zpátky.“ Stále mává. A mně to  začne docházet.

Rozběhnu se k prvnímu člověku, kterého vidím, a ptám se ho anglicky, kde je tady plavčík. Jiný muž poblíž říká, že „tam“, a já peláším. Na moment si připadám jak Pamela Anderson z Pobřežní hlídky. Běžím, kontroluju hlavu ve vodě a hledám stanoviště plavčíka. Konečně jej najdu a svojí špangličtinou mu říkám: „Mi hombre, stuck there.“ Nijak ho to nerozrušilo. Natož aby spěchal. Dívá se dalekohledem a ptá se mě, jestli je to to, co vidí. „Si, si, there by the yellow buoy.“

Něco zamrmlá do vysílačky a začne si chystat svůj paddle-surf-board. Odhodlaně se s ním vydává k místu, kde jsem svého přítele zahlédla. Že by běžel, to se říct nedá. Postavu jako plavčík v americkém seriálu také nemá. Pádluje, jde mu to pomalu, vlny jsou neodbytné. Lidé na břehu mezitím zvědavě přihlížejí, co se to děje.

Představuju si okamžiky mezi mávajícím mužem, plným života, jeho osobnosti mně tak známé, a nenadálou nehybností, kdy vidím bezvládné tělo v rytmu vln. Z pocitu naděje a optimismu, spojeného s absurditou a myšlenkami, jaký je idiot, že plave tak daleko, najednou může zbýt zdrcenost a žal.

Tento příběh dopadl dobře. O pár chvil později vidím, jak plavčík předává svůj dopravní prostředek mému milému, ten na něj pomalu šplhá a pádluje sám zpátky ke břehu, zatímco plavčík zapne své superschopnosti a začne se záchranným kruhem plavat kraula.

Co by teď udělala správná filmová postava přítelkyně? Čekala u břehu a hned jak by s pocitem viny připlul, vrazila by mu před zraky všech plážujících facku se slovy: „Ty idiote!“ Odkráčela by a on by se za ní vlekl jak zpráskaný pes. Nebo by k němu dojemně přiběhla, láskyplně by se objali a ona by pronesla: „Ach, tolik jsem se o tebe bála.“ My se se slovy „promiň“ vrátili k našemu místu a s úlevou zalehli zpět do šavásany. Zbytek dne jsem pak poslouchala příběh, který mohl dopadnout úplně jinak, kdyby se můj přítel tvrdohlavě rozhodl plavat zpátky ke břehu. Taky kdyby ho sežehla ta půlmetrová medúza, která kolem něj prý tančila.

Zase jsme se poučili, že moře se nemá podceňovat, poděkovali vesmíru za to, že všechno dobře dopadlo, a pokračovali v našem poklidném všedním životě.