Švankmajerovy papuče

Legendární československé letadélko Blaník je konstruované pro dva lidi. Ti si mezi sebou mohou za letu předávat pilotování. S přidaným motorem, který na původně větroň konstruktéři přimontovali na konci šedesátých let, se s ním dá létat na slušné vzdálenosti a celkem rychle a pohodlně. Třeba trasu Jindřichův Hradec–Kyjov zvládne za padesát minut. Třiaosmdesátiletý producent Jaromír Kallista, vášnivý pilot kluzáků, kterému ale už neprodlužují kvůli věku průkaz, ji vzdušně s jiným pilotem vepředu absolvoval, aby se přiblížil na dojezd k Uherskému Hradišti.

Na tamní Letní filmové škole uvedl minulý týden nový dokumentární film výtvarníka a režiséra Jana Švankmajera Kunstkamera – padesátiminutové putování po sbírce artefaktů, uměleckých předmětů, kuriozit i vzácných obrazů od Toyen nebo Medka, které Švankmajer za desítky let posbíral a zkomponoval do unikátního mikrokosmu v prostorách bývalé renesanční sýpky v Horním Staňkově v Pošumaví. Velkou část se svojí ženou Evou, výtvarnicí a partnerkou v tvorbě, která zemřela v roce 2005.

Švankmajer už na filmové festivaly moc nejezdí. V principu ale Kallista zastupuje jejich tvorbu stejně, jako by byl přítomný „jeho režisér“. Je to muž za umělcem, bez něhož by Švankmajerova filmová tvorba nebyla tím, čím je. Jak ostatně podotknul sám Jan Švankmajer v předmluvě k nedávné knize rozhovorů s Jaromírem Kallistou: „On by se beze mne jako režiséra klidně obešel. Já bez něho jako producenta těžko.“ Jejich téměř padesátiletá…