V devadesátých letech se irskému režisérovi Jimu Sheridanovi povedlo v podstatě nemožné. Vyprávět o konfliktu v Severním Irsku, na jehož sledování většina světa rezignovala, tak, že mu najednou bylo rozumět. A to natolik, že mu jeho film Ve jménu otce (1993) vynesl tři nominace na Oscara. Vyznavač Shakespeara našel ve spletité politice a nacionalismu silná lidská dramata, díky nimž jeho filmům čas nic neubral. Roli možná sehrálo i to, že debutoval až ve čtyřiceti a na rodné Irsko se dokázal podívat z odstupu emigranta léta usazeného v New Yorku. Po sérii amerických filmů, v nichž se trochu „ztratil“, aktuálně připravuje film o aféře Lockerbie. Ta představuje podobné minové pole jako kdysi Belfast. Pokud jím někdo může netuctově prokličkovat, je to Jim Sheridan.
Dlouho jste nenatočil celovečerní film. Je dnes těžší zafinancovat snímek než před třemi dekádami u vašeho na několik Oscarů nominovaného debutu Moje levá noha?
Jako pro producenta je pro mě obtížnější sehnat finance na vlastní filmy. Proto jsem posledních šest let točil dokument. Neměl jsem nic lepšího na práci. Nechci brát zakázky v televizi, protože tam jsou režiséři bráni jako asistenti režie. Je to ztráta času. Druhý problém je, že je obrovská nadprodukce televizního obsahu. Obrovské množství show, které nemají co říct. Sledovat je je jako být závislý.
Teď jste ale peníze sehnal – na film o bombovém útoku na letadlo, v jehož…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu