Poukazovat na problémy nestačí

Do diskuse o podobě českého vzdělávání se zapojil už jako teenager. Na střední škole vedl Českou středoškolskou unii a pokoušel se do veřejného prostoru a vyšších politických pater dostat hlas své generace. Přemýšlení o tom, do jaké míry může jednotlivec ovlivnit systém, nakonec letos zavedlo třiadvacetiletého Jana Váchu až na ministerstvo školství. A odtud za pár týdnů odjíždí na roční studium na Oxfordskou univerzitu. A slibuje, že zkušenosti týkající se kvalitnější práce s daty o vzdělávání přiveze zpět.

Jedete studovat výběrový obor na Oxford. V ročníku vás bude pouze třináct. Jak vypadá přijímací řízení do takto elitní skupiny?

Napsal jsem tzv. personal statement, což je kombinace životopisu a motivace pro studium toho konkrétního oboru na dané škole. U mě je to komparativní pedagogika. Dívali se na moje známky a práce v angličtině z bakalářského studia, protože na tom tam studium stojí. K tomu jsem dodával tři doporučení. Všechna jsou od nějakého učitele z vysoké školy, který mě dobře zná. A jelikož jsem dělal bakaláře v Londýně, měl jsem výhodu, že mi je napsali britští vyučující, kteří jsou blízko mému oboru. Po asi dvouměsíčním čekání přišel e-mail, že mě zvou na pohovor, který se konal za týden. Setkal jsem se tam se dvěma akademičkami a bylo to úplně něco jiného, než na co jsem byl zvyklý. Mnohem kreativnější.

V čem tato kreativita spočívala?

Na podobný pohovor se nedá moc dobře připravit. Oni o vás předem už docela dost věcí vědí. U pohovoru si chtějí ověřit, že když jim v přihlášce píšete, že jste dělal výzkum a že vás zajímá metodologie, tak již máte nějaké dovednosti, na kterých budete moci při studiu stavět. Já jsem na pohovoru musel odpovědět na otázku, kdybych měl zítra začít psát svoji diplomovou práci, což je významná část toho studia, na jaké by to bylo téma. Řekl jsem, že asi integrace ukrajinských dětí do českých škol. Celých dvacet minut ze mě pak „páčili“, jak bych sestavil výzkumný vzorek, z jaké existující sociologické teorie bych vycházel, proč vlastně pro studium takového tématu vůbec potřebuju být v Oxfordu nebo proč bych zrovna já měl takový výzkum dělat. Chtěli vědět, jestli rozumím své přidané hodnotě a limitům toho výzkumu. Před pohovorem jsem poslouchal hodně podcastů o situaci na Ukrajině. Takže jsem přišel s tím, že by mi přišlo zajímavé zkoumat integrace ukrajinských dětí do českých škol. Ptali se, jak to zkoumat, co bych sbíral za data a co by se s nimi mělo potom dít. Po pohovoru jsem měl pocit, že za těch dvacet minut jsem se toho strašně moc naučil. Hodně záleželo na tom dostat mě pryč z komfortní zóny a vydupat ze mě co nejvíc.

Co bylo během přijímacích zkoušek nejtěžší?

Asi vyřešit si, proč to dělám. Na české úrovni bych samozřejmě mohl fungovat i bez studia v Anglii. Nemyslím si, že na Oxfordu stojí a padá svět, zároveň to považuji za dobrou příležitost, jak do Česka přinést nějakou novou znalost, zvlášť když chci v budoucnu působit ve státní správě.

Oxford není pro každého ani z hlediska peněz. Jak to probíhá u vás?

V rámci magisterského studia mi platí 80 procent nadace Bakala Foundation (Zdeněk Bakala je vlastník mediálního domu Economia a. s., kterého je Respekt součástí, pozn. red.). Asi čtvrt milionu korun si beru jako půjčku od jedné soukromé firmy. Není to však pro mě nové. Už v rámci bakalářského studia jsem si půjčil milion korun od britské vlády. Což je půjčka, která je vlastně docela benevolentní v tom smyslu, že vás nikdy nemůže zruinovat. Chová se spíš jako daň než spotřebitelská půjčka, takže splácet ji člověk začne až ve chvíli, kdy začne vydělávat určitou částku. Obecné pravidlo je, že za třicet let od konce studia se tato půjčka maže. Může se tedy stát, že ji nikdy nezačnu splácet. Nemám to přesně spočítané, ale nejhorší je, když pak máte celý život středně vysoký příjem. Protože to nesplatíte za třicet let, ale vlastně zaplatíte docela dost. U hodně malého příjmu to nikdy nezačnete ani splácet, a když máte super vysoký příjem, tak to prostě splatíte dřív, než vám ji odepíšou.

Dnes už si půjčku jako student kvůli brexitu tak lehce nevezmete. Jak vnímáte slovenský model, v němž je možné studentům zaplatit prestižní zahraniční univerzitu s tím, že pak musejí nějakou dobu pracovat pro stát?

To tady chybí. Je lehké si spočítat, že se vyplatí šikovným mladým lidem zaplatit kvalitní akademickou zkušenost a zároveň si je zavázat, aby potom pro ten stát nějakou dobu pracovali. Protože oni obvykle přinesou nějakou přidanou hodnotu. Stipendia od nadací jsou jedna věc, ale je jich málo a nevedou podle mě a priori k budování kapacit v nějaké oblasti, kde kvalitní lidé ve státní správě chybějí. Když pošlete deset lidí ročně do zahraničí na deset různých oborů, nevybudujete si tím kritickou „masu“, která by mohla za pár let významně zlepšit třeba právě veřejnou politiku vzdělávání na nějakém odboru ministerstva školství. Občas si taky část studia stejně musíte doplatit z půjčky, a to logicky vede k tomu, že budete po návratu spíše pracovat v nějakých soukromých společnostech, aby se ty peníze splatily. Český stát se zde střílí do vlastní nohy. Není schopen motivovat zajímavé lidi. Půjčky nebo stipendia jsou administrativně nenáročné. Pro stát je to navíc relativně levné opatření, které může potenciálně vyřešit zásadní systémový problém.