Na vlastní kůži

Stěhuju se dnes ze západního pobřeží Evropy, od Lisabonu, přes španělskou Sevillu, dolů k Tarifě.

Dívám se na předpověď počasí. Dole u Sevilly to ukazuje 38 stupňů kolem poledne. Nebylo by na tom nic zvláštního, ale teď se mi v autě rozbila klimatizace a je pátek. Není těžké předvídat problém.

Přejíždím Lisabon, z pootevřeného okna fouká chladný vzduch, mám puštěnou poslední desku od RHCP a pozpěvuju si:

„Been a long time since I made a new friend Waitin’ on another black summer to end…“

Ocitám se ve Španělsku. Zastavím u pumpy a vylezu z auta. Horko nastupuje. Tlačí na hrudi a cítím, jak se mi na zádech spouštějí kapky potu.

Vezmu benzin a jedu dál. Mám už otevřená okna dokořán a pořád se dá jet. Jenom už neslyším hudbu. Blížím se k Seville. V autě už se začínám ošívat. Horký vzduch proudí okolo, aniž by cokoli ochlazoval. Cítím, že moje tělesná teplota stoupá a mám červený obličej vařené krevety.

Před Sevillou sjedu z dálnice. Nemůžu do toho pekla přijet jen tak. Napadlo mě, že si koupím vodu a budu se polévat, což by mě mohlo zchladit. Kupuji dva dvoulitry vody, poleju si hlavu a tělo. Vjíždím do Sevilly, na most Alamillo. Polévám se každých pět minut a za těch pět minut se voda odpaří. Ale těch pět minut se dá žít. Na výpadovce z města ale přijde to, co se dalo čekat.

Silnice je ucpaná, motory jedou naplno a za…