K čemu potřebujeme feminismus

Kdo se vyskytuje na sociálních sítích, nemohla ho/ji minulý týden tato zpráva minout. Refresher, on-line magazín mířící především na mladé publikum, obeslal všechny členy Poslanecké sněmovny s otázkou, zda se považují za feministy či feministky. Vypovídající byla už ochota zákonodárců na anketu odpovědět: učinila tak necelá čtvrtina z nich. Někteří pak tento nezájem dále posílili údivem, že taková otázka padá právě v době, kdy řešíme, aby „občané v zimě nezmrzli, měli co jíst, čím svítit a mohli tankovat“ (poslanec ODS Karel Krejza).

Další část odpovědí pak autorce těchto řádků připomněla podobný průzkum, který v kuloárech sněmovny podnikla před necelými patnácti lety. Tam tehdy perlil muž s pověstí kliďase a úspěšného člověka David Rath, který prohlásil, že feminismus je „přepjaté, příliš emotivní, hysterické hnutí složené většinou z neúspěšných žen“. Na hysterii tentokrát nedošlo, zazněly však jiné obvyklé argumenty proti feminismu: olupuje o ženskost, naleptává manželství a rodinu, plete si rovnost se stejností, prostředí byznysu či politiky pokřivuje kvótami. Někteří politici a političky se naopak k feminismu přihlásili – a nešlo jen o „obvyklé podezřelé“, tedy Piráty, ale i lidovce, ANO či STAN.

Hlavní zprávou, kterou anketa přinesla, však nakonec bylo zjištění, že vrcholní politici nevědí, o čem je vlastně řeč. Nemuseli se k feminismu „povinně“ hlásit, jak záměrům Refresheru podsouvali kritici, mohli však poskytnout takovou odpověď, z níž by bylo zjevné, že mají…