Boj o přechod pro chodce

Možná nejpůsobivější fotografií Prahy ze sedmdesátých let minulého století je jedna černobílá, která neukazuje Hradčany, Vltavu ani orloj. Je na ní při pohledu z výšky zachyceno centrum města, přes které se v úrovni druhých pater okolních domů táhne obludná dlouhá betonová rampa. Po okamžiku zděšení divákovi dojde, že kouká na stavbu proslulé dálnice, po které už mnohokrát celkem s povděkem jel a které se i po téměř padesáti letech chladně inženýrsky říká Severojižní magistrála, ačkoli by si zasloužila více poetiky.

Je to totiž i tahle dopravní tepna, která dělá z české metropole svým způsobem nezapomenutelné místo. A nejen to: magistrála slouží před každými komunálními volbami jako stále se opakující test politické odvahy a schopnosti vypořádat se s dědictvím komunistů, zlepšovat město a řešit zdánlivě neřešitelné.

I z dnešního pohledu, kdy auta v českých městech rozhodně nezažívají nějaké velké ústrky, je stavba Severojižní magistrály, tedy šestiproudé silnice skrz pražské centrum, těžko pochopitelným počinem. V jejím místě se táhla asi nejvýstavnější třída celé Prahy, na níž stálo muzeum, opera, secesní budova nádraží a řada dalších výstavních domů. Podél ní se rozkládal velký městský park. To všechno v zájmu hladkého průjezdu městem zmizelo, případně se to degradovalo do podoby jakýchsi tolerovaných přívěšků na kraji dálnice. K zemi šly i velmi ceněné novorenesanční budovy těšnovského nádraží. Magistrála pomohla degradovat i přilehlou Vinohradskou třídu a náměstí I…