Sto třicet šest dětí ve sklepě

Poloprázdnou chodbou porodnice se rozléhá jen křik jednoho nedávno narozeného miminka. Venku svítí slunce, je neděle a poklid počátku léta. V hlavní černihivské porodnici takto střídavě poplakává jedenáct mimin, zbylých padesát lůžek a postýlek je prázdných. Ale zítra přijde pracovní den, spolu s ním nastoupí nové matky těsně před plánovaným porodem a bude tu běžný shon.

Viktorija Bazarnova tady na klinice nově vede neonatalogii. Její strohá kancelář, ve které je jen stůl a jedna skříň, je ve čtvrtém, nejvyšším patře budovy, stejně jako část porodních sálů. Tak to tu bylo odjakživa. Na konci letošního února, v prvních hodinách ruské invaze, se však celá porodnice narychlo přestěhovala do nejnižšího patra. O pár hodin později, když na Černihiv začaly padat první granáty a bomby, sestoupila ještě níž, do sklepa. Tady se žilo, pracovalo, a především rodilo dalších čtyřicet dní, než byli Rusové z města a jeho okolí zase ukrajinskou armádou vytlačeni. Viktorija Bazarnova sklep dlouhé dny vůbec neopouštěla, v jeho rohu i spala, aby po probuzení mohla zase naskočit do práce a vystřídat kolegu porodníka.

Na začátku dubna, po ruském odchodu, se porodnice opatrně vynořila zpátky do přízemí, a v květnu už zase obsadila celou svou budovu. V průběhu března dopadaly granáty i do její bezprostřední blízkosti, zůstalo po nich 86 oken vytlučených střepinami a šrámy na omítkách pokojů,…