S medvědem v letadle

Starý ruský vtip vypráví o dvou lovcích, kteří vyrazili na lov medvědů. Protože zvířata žijí v odlehlém kraji, je potřeba na místo doletět letadlem a pilot lovce cestou upozorňuje, že do letadla se vejde pouze jeden medvěd. Mužům se ale podaří zastřelit hned dva a plni hrdosti na svůj výkon dovlečou obě zvířata k letadlu. Námitky pilota, že budou příliš těžcí, nakonec umlčí storublový úplatek. Letadlo se s úpěním odlepí od země, nějakou dobu se snaží udržet ve vzduchu, ale pak se zřítí k zemi. Když se potlučené osazenstvo vymotá z trosek, ptají se lovci pilota, kde jsou. „Na stejném místě, kde jsme takhle spadli loni,“ zní odpověď.

Válka na Ukrajině vyvolala v řadě západních zemí pocit, že vztahy s Ruskem jsou odsouzeny ke stejnému osudu, o jakém vypráví předchozí anekdota: tedy k neustále se opakujícímu krachu, kolizi a ničivé srážce. Země, které jako Česko zažily sovětskou okupaci, se pak jen těžko brání pocitu, že od Ruska zkrátka nelze čekat nic dobrého.

„Může být vůbec někdo překvapený?“ ptal se po ruském přepadení Ukrajiny americký historik a přední znalec Ruska Stephen Kotkin v květnovém vydání časopisu Foreign Affairs. „Gangsterský režim v Kremlu se rozhodl, že jeho bezpečnost ohrožuje podstatně menší soused a země se bude cítit bezpečnější, když ukousne kus sousedova území. Jednání selžou a Moskva zaútočí,“ zmínil Kotkin ve svém textu situaci vypadající přesně jako události, které předcházely agresi proti Ukrajině. Ve skutečnosti však jde o rok 1939 a sovětskou invazi do Finska.

Kotkin historickou paralelu nepoužívá proto, že by chtěl říci, že se historie opakuje. Jak sám píše, nechce ani říci, že by v Rusku existovalo něco jako vrozený sklon k agresivitě. Útok na Ukrajinu je ovšem podle amerického historika pokračováním příběhu, který se táhne ruskými dějinami po staletí a který ovlivňuje, jak Rusko vnímá samo sebe i svět kolem. Je to příběh o zemi a společnosti, kterou představa o vlastní výjimečnosti v kombinaci s obavou z okolního světa vedla ke snaze neustále rozpínat svoji moc a agresivně si podrobovat své sousedy. Kromě orientace v příčinách současného konfliktu ten příběh nabízí i vhled do toho, co lze v budoucnosti od Ruska očekávat – a kde hledat naději.

Za lid, domovinu, za Rusko

Když 9. května ruský prezident Vladimir Putin vystoupil na Rudém náměstí během oslav připomínajících konec druhé světové války, ve svém projevu ani nevyzval ke všeobecné mobilizaci, ani nehrozil jadernými zbraněmi, jak se mnozí obávali. Putin vlastně neřekl téměř nic, co by objasnilo, jaké má další úmysly. Naznačil ale, kde leží kořeny současné ruské agrese. „Naši vojáci s nepřítelem bojovali u Moskvy, Leningradu, Kyjeva i Minsku, Stalingradu i Kursku, Sevastopole i Charkova,“ vzpomněl Putin na boje z druhé světové války. „A tak jako v minulosti, i dnes na Donbase bojují vojáci za náš lid, za bezpečnost domoviny, za Rusko.“ Hlavní města Běloruska, Ukrajiny i Ruska, připomněl posluchačům Putin, čelila ve druhé světové válce nebezpečí společně, bok po boku jako součást jedné velké napadené říše, a tak by to viděno očima vládnoucí ruské elity mělo zůstat i dnes.

Rozpad Sovětského svazu a vznik samostatných států místo předešlých, Moskvě plně podřízených „sovětských republik“ postavily Rusko před otázku, jaký vztah chce s novými suverénními sousedy mít. A nejnaléhavější ta otázka byla v případě Ukrajiny. Žádná z postsovětských zemí totiž nehraje pro Rusko tak důležitou roli jako Ukrajina. Jak ve svých dějinách Ruska nazvaných Lost Kingdom (Ztracené království) vysvětluje ukrajinsko-americký historik z Harvardovy univerzity Serhii Plokhy, „ruské velmocenské ambice i vnímání sebe sama vždy stály na představě, že Ukrajina je sice specifickou, ale nedílnou součástí Ruska“. Na vazbách na Kyjevskou Rus postavili první ruští carové zakládající příběh vznikajícího státu a v 19. století se pak začalo pracovat pracovat i s teorií, že ruský národ se skládá ze tří větví: velkoruské, maloruské (tedy ukrajinské) a běloruské. A dnešní Rusko, píše Plokhy, se po rozpadu sovětské říše těžce vyrovnává s tím, že jeho současné politické hranice neodpovídají jeho velmocenským představám a snům o imperiální velikosti.

Nevyjasněný vztah k tomu, kde přesně začíná a končí Rusko, která území by měla spadat pod vliv Moskvy a kdo vlastně je Rusem, je podle historiků stovky let starý a neomezuje se jen na Ukrajinu. Ruský stát vznikal jako dílo za pochodu a s ukusováním nových území neustále měnil hranice. „Každý silný panovník v ruských dějinách vždy přidal nějaké nové území,“ říká Jaroslav Kurfürst, politický geograf a diplomat, který se Rusku dlouhodobě věnuje na ministerstvu zahraničí. Územní expanze se tak stala součástí ruské státní identity, píše Kurfürst ve své knize Příběh ruské geopolitiky.