Těžký návrat domů

Svět se minulý týden rozloučil s Madeleine Albright, v kostele se jí poklonili bývalí i současní američtí prezidenti a řada jiných osobností veřejného a politického života. Tak trochu se tím uzavřelo velké „české“ 20. století, kdy se nejprve s Václavem Havlem a nyní právě s Madeleine Albright loučili světoví státníci. Nemáme momentálně v zásobě místní politiky či aspoň rodáky ve světě, kteří by se těšili takové úctě. Měli jsme štěstí, že jsme je oba měli, a navíc v době, kdy se určovala naše pozice ve světě.

Přínos Madeleine Albright se rozebíral snad ze všech možných úhlů, není tedy třeba moc přidávat. Ale nad rekapitulací jejího života si znovu nešlo nevzpomenout na to, kolik skvělých lidí odtud totality vyhnaly. A protože paní Albright se zasloužené pozornosti dostalo, využiji této příležitosti, abych připomněl méně známého rodáka, který navíc Československo opustil ve stejném roce jako poprvé malá Madla s rodiči.

Josefa Wechsberga jsem objevil náhodou před pár lety, když jsem četl knihu o šéfredaktorovi časopisu The New Yorker Williamu Shawnovi. Autorem knihy je novinář Ved Mehta a popisuje v ní, že mu Shawn dal za inspiraci hodnou následování sérii textů od novináře Wechsberga, který zachycuje, jak se v roce 1945 vrací do své rodné Ostravy. Podle šéfredaktora to byly výjimečné texty, které pak vyšly i knižně pod názvem Homecoming (Návrat domů). Začetl jsem se do jeho textů a výjimečné opravdu jsou. Pokud tento můj text čte někdo z vedení města Ostrava, případně nějaký nakladatel, doporučuji knihu Homecoming přeložit a vydat. Je to unikátní a brilantně napsané svědectví ze severní poválečné Moravy.

Wechsberg se narodil do židovské bankéřské rodiny, jeho otec padl v první světové válce. Naučil se hrát na housle a vystudoval práva. Ve dvacátých letech hrál na zaoceánských lodích a v pařížských nočních klubech, zažil tak slavnou divokou éru v tomto francouzském velkoměstě. Poté vystudoval vojenskou školu, získal důstojnickou hodnost a chvíli vedl rotu na hranici s Polskem. Stal se z něj ale i žurnalista, přispíval do novin Prager Tagblatt a vydával cestovatelské knihy. V roce 1938 byl vyslán do USA, aby jako tajemník českého parlamentu vysvětloval situaci v Sudetech. Dějiny ale byly rychlejší a po Mnichovu už nebylo co vysvětlovat. Přátelé mu radili, aby se jako Žid nevracel. To mu zachránilo život, jeho matku poslali do Osvětimi, kde byla zavražděna.

Už v roce 1939 se Wechsbergovi dostal do ruky časopis The New Yorker. Nadchl jej tak silně, že se rozhodl pro něj psát. A to v době, kdy uměl ještě špatně anglicky. Pracoval na sobě, a když byl odveden v roce 1943 do armády, stavil se v redakci, že by jim rád z Evropy něco napsal. Třeba o návštěvě rodné Ostravy, pokud se mu to podaří. A stalo se.

Do New Yorkeru přispíval po zbytek života. Poslední roky pak žil ve Vídni, odkud mimo jiné rád psal o jídle. Ale také třeba o událostech v Československu v roce 1968. Jeho význam pro časopis, který je považován za jeden z nejlepších světových týdeníků, byl tak velký, že mu nekrolog v roce 1983 napsal osobně šéfredaktor William Shawn. Mimochodem, loni zemřela další legenda tohoto listu s českými kořeny – Janet Malcolm. Ta se narodila v roce 1934 do pražské židovské rodiny jako Jana Wienerová. Československo opustila s rodiči a sestrou v roce 1939. Na konci třicátých let jsme tak přišli o výjimečného Josefa, Janu a Madlu. A to přitom patřili mezi ty šťastnější, protože jim emigrace zachránila život.

Kdo ví, možná právě teď se někde batolí či první kroky u nás dělá malá ukrajinská holčička či chlapeček, ze kterých bude jednou ministryně zahraničí nebo redaktor časopisu. I když nejlepší by pro ně bylo, kdyby se mohli co nejdříve vrátit do bezpečného a svobodného domova.

Vážené čtenářky, vážení čtenáři, inspirativní čtení vám přeje

Erik Tabery
šéfredaktor