Nejprve musím vylít kávu do umyvadla, protože chutná po h****, což mění mou představu o začátku dne. Pak zkouším přesně zapisovat, co se mi honí hlavou. Trvá mi to ale dlouho, neustále do toho smrkám a kašlu. Asi jako každej druhej, kdo má znovu pozitivní covidový test.
Místo kávy pěkně čaj, ten nemá chuť vůbec žádnou, ale horkej hrnek v posteli je fajn. To ocení i Oblak, superhrdina naší rodiny, která se kdysi rozpadla a já její podobu ochraňuji jako kraslici po své babičce. Oblak se má! Ten rozumí jenom slovu „krásný“ a „krášný“. Je to totiž bengálský tygřík, a ne nějaký blbý ruský kocour.
Teď zrovna leží v poloze sfingy na mojí peřině. Když jsme si jej pořizovali, můj syn měl být nadšený, že je v novém domově a s novým kocourem, ale byl to tenkrát průšvih. Zrovna kolem Velikonoc, kdy se nedějí pouze zázraky. Křičel, že žádnýho živýho kocoura nikdy nechtěl, že měl na mysli spíš sochu kočky (má výborné nápady). Občas mu tuhle historku připomínám a on se pak Oblakovi omlouvá, že to tak „nemyšlel“.
Ale aspoň na Vinohradech se mu zalíbilo hned. „Ty temný lesy a divný lidi za Prahou jsem, mami, prostě nesnášel,“ řekl mi jednou uprostřed Rígráčů. Já jsem to musela snášet, protože jsem neměla jinou možnost, a lesy mi to naopak vynahradily.
Jsem šťastná, že to, co otřásá domem, nejsou výbuchy, ale obyčejná sbíječka. Vypadá to, že jeden byt se zvláštním jménem na schránce mění nájemníka. Taky je výborný, že mi skončila zimnice a horečka, to si člověk chvílemi myslí, že není nic horšího. Ale nakonec se to přece jenom, v lepším případě, začne podobat chřipce a je vyhráno. I když teda ty následky minule…
Taky jsem ráda, že jsem se probudila z toho hnusnýho snu. Divný město, nade mnou i pode mnou, táhla jsem kufr, rozbil se mu zip, plavky lezly ven. To se mi jednou stalo na dovolený, takže mozek měl ten obraz uložený v úschovně. A ještě vybral pár čerstvých, zablácených fotek z nedaleké země, která mi vždycky připadala vzdálená a poznávám ji až teď, když některá města pomalu mizí. A ve snu se to všechno smíchalo s takovým pocitem viny, že vidím hrůzu, ale nerozumím řeči těch lidí ani jejich zvykům. A pak po dvou paralenech to pokračovalo, přišla velká vlna od Grébovky a všechno brala s sebou. Čili ranní sbíječka a hnusná chuť kávy byly vlastně vysvobozením!
Vařím polévku a představuju si její vůni. Myslím, že plný hrnec mi vydrží celé Velikonoce. Holt žádná nádivka, tu prostě posunu o týden. Odpoledne mám v plánu Matoušovy pašije, mám výborný repráky. Stejně mě ta atmosféra v Rudolfinu vždycky leze na nervy. Nepohodlný křesla, pouze starý lidi (proč nechodí na koncerty klasické hudby mladí lidi jako v Berlíně, Mnichově nebo Londýně?), to mě drtí. A ta směs parfémů. (No, teď by mi to zrovna tak vadit nemuselo.)
Pípla upomínka, že se otevírají jeskyně s poklady. To jsem měla pro svého syna a jeho kamaráda v plánu zařídit v Šárce, ale dá se to odložit o rok. Stejně jsem moc nevěděla, jak na to. Můj „poklad“ je nyní moje sice malá, ale plná lednice a to, že nikam nemusím, když ani nemůžu.
Zatím to vypadá na slušné svátky, covid nějak přežiju a naše rodina funguje dobře. Každý si dělá, co ho baví. Otčenáš si říkáme jen tak, spíš pro trénink mozku, asi jako cvičení s Rubikovou kostkou. To nám zůstalo po babičce, stejně tak recept na mazanec, ten upeču, až mi bude líp.
Další plán nemám. Oblak taky ne, vzdal i lov mouchy. Má teplej čumák a covid taky k tomu. Nesmím zapomenout zapnout pračku s propoceným prádlem. To udělám hned. A pak budu čekat na Bacha a pachuť dalšího rána.
Autorka je knihovnice a učitelka.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
