Včelí muž a prasopes

Pořídili jsme si včely. „Jé, to je úžasný! Budete mít vlastní med. A včelky jsou fantastický…“ reagovali ti, kdo znali včely z televize. „Aha, a vy s nimi máte nějaký zkušenosti?“ ptali se ti, kdo znali včely zblízka. Nemáme. Viděli jsme plno dokumentů, na YouTube je spousta videí. A Michal chodil celé léto pomáhat včelaři do sousední vesnice, který o mém muži tvrdí, že je vidět, že se na včelaření ohromně hodí.

Ten den, kdy se vrátil z odpolední obhlídky úlů, to na něm opravdu vidět bylo. Dostal žihadlo do čela a druhé do rtu. „To nif není!“ volal na mě. U rtu si přidržoval rozkrojenou cibuli, ale jeho hlava už měla takové proporce, že by ta cibule musela být velká jako meloun. Navíc se trochu motal a špatně mluvil. „Musíme okamžitě do nemocnice!“ „Né, to fakt nif není. Už jsem určitě imunní,“ trval na svém. „A stejně bychom předtím asi museli vykoupat Fredíčka…“

Až teď jsem si všimla stvoření, které se plížilo za ním, a ucítila ho. Představte si pár týdnů odleželou chcíplou rybu zakápnutou kvalitní čerstvou močůvkou. Tohle vše si stačil pečlivě vetřít do kožichu náš prasopes, který teď připomínal zmoklého napomádovaného vlkodlaka.

Michal se sice stále usmívá, ale „raději na chvíli sedne“. To znamená, že je to zlý. Dávám mu cucat homeo-kuličku, kterou mi pro tento účel před pár dny dala kamarádka, a pes musí do vody. Pak hned všichni do auta a do nemocnice.

Jenže dostat psa do vody nebude jen tak. A v takový ledárně ho neodmastím! Běžím se podívat do auta, čím bych si pomohla. Nacházím jen další a další poloprázdné lahve s nemrznoucí směsí do ostřikovačů. Z toho mě vždycky může vzít čert! A sláva! Obrovská lahev s Jarem! Dostali jsme ji od Míšovy mamky na velký úklid. Usiluju o domácnost bez chemie. Doma si vystačím se sodou a octem. Ale Jar je teď přesně to, co potřebuju!

Smradlavý pes sedí odevzdaně vedle opuchlého muže na břehu rybníka. Jak je tam tak vidím, úplně se mi sevře srdce. V tom stresu se najednou vše zastaví. Jen na chvíli, abych si mohla uvědomit, jak moc jsem ráda, že je mám. Hned potom mi dojde, že pokud se budu ještě dlouho dojímat… Ale ne, Michal nejenže po zázračné kuličce přestal otékat, on dokonce splaskává. Usmívá se a pořád opakuje, že to bude dobrý. Začínám mu to věřit. Ale pro jistotu do něj nasypu ještě další kuličky. Vím, že homeopatika nefungují na principu „čím víc, tím líp“, ale stejně mě to uklidní.

Fredík však smrdět nepřestal. Michalovi rezolutně zakážu, aby mi pomáhal. Stačí, že budu topit psa a sebe. Strašně se mi do té studené vody nechce. Je duben. Pod mrakem. Komu by se tam chtělo? Chvíli přemýšlím, že bych to zvíře polila Jarem na břehu a pak ho tam nějak strčila. Jenže to nepůjde. Je sice hodnej, ale není blbej. O co mi jde, pochopil již dávno. Musím tam s ním.

Oblečení, které mám na sobě, budu ještě potřebovat na cestu domů. Musím donaha. Jdu na to. Jednou rukou psa vší silou tisknu k sobě, hlavou uhýbám jeho tlapám, které hrabou do vody i do vzduchu jako o život. Druhou rukou na nás oba leju Jar. Pěníme. Pak do hloubky, potopit se a znova pro Jar. Celou akci opakujeme tak dlouho, že se pes už skoro přestal bránit a já už úplně ztratila cit ve zmrzlých prstech.

Když jsme se oba vyhrabali na břeh, Fredík se oklepal, vyválel v trávě a po tom všem se ke mně vrátil a začal mi olizovat mokré nohy. A já se dojala podruhé.

Michalovi se zatím hodně ulevilo. Zůstala mu boule na čele i otok spodního rtu, ale už aspoň viděl na obě oči, artikuloval a vypadal z nás tří vlastně nejlíp. Přinesl mi z auta deku – psí, jinou tam nemáme – a láskyplně mě do ní zabalil. Smrděla, ale hřála. Rozplakala jsem se… Trochu ze strachu, který jsem o něj měla, trochu z únavy po boji v ledové vodě, ale nejvíc z radosti, že jsme ten společný den v přírodě nakonec všichni přežili.