Kdysi dávno, v raných devadesátkách, použil jeden redaktor v novinách, kde jsem tehdy začínala svou korektorskou štaci, obrat „to je eufeministicky řečeno“. O feminismu se tenkrát u nás teprve začínalo mluvit a neměl ho na mysli ani dotyčný novinář, chtěl jenom upozornit své čtenáře na to, že se chystá přikrášlit své sdělení eufemismem.
S eufemismy (ze starořečtiny ‒ „eu“ znamená „dobrý“ a „fémi“ = „mluvím“) se setkáváme velmi často, do našeho života zkrátka patří. Jde o pojmenování, které zlehčuje či zmírňuje nepříjemnou nebo trapnou skutečnost. Každý z nás se určitě sem tam ocitne v situaci, kdy potřebuje někomu tváří v tvář říci něco nepříjemného, a aby nepůsobil jako bezcitný hrubián, nahradí drsný či neutrální výraz jemnějším. Typickým příkladem jsou eufemismy užívané pro smrt: „opustil nás“,„odešel do věčných lovišť“, „odebral se na onen svět“, „její zranění byla neslučitelná se životem“ a podobně.
Eufemismy jsou běžnou součástí jazyka, podílejí se na obohacování slovní zásoby. Jejich uplatňování je obvykle otázkou taktu a při komunikaci se bez nich neobejdeme. Například výraz „zralá dáma“ je ve společnosti mnohem přijatelnější než „stará žena“, „plnoštíhlý“ než „tlustý“, „sociálně slabý“ než „chudý“. Eufemismy se týkají i řady dalších oblastí, včetně fyziologických procesů a stavů („být v jiném stavu“, „přepudrovat si nos“), milostného vztahu („mít poměr“) či fyzických a psychických nedostatků („být při těle“, „nemít to v hlavě v pořádku“). Když si někdo dopřeje…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu