Stálo to za to

Na fakultě nás v prváku bylo tisíc. Není v lidských silách, aby si nás vyučující všechny zapamatovali jménem. Obzvlášť pokud těch ročníků učí několik a každý rok přibývají další a další stovky studentů. Jsou tu docenti a profesoři, kteří učí i třicet let. Těch seznamů jmen, co už jim muselo za takovou dobu projít rukama… To mě si ovšem zapamatovali ihned. Někteří dokonce už při přijímačkách, a tak mě na začátku akademického roku oslovovali jako svého starého známého. Bylo mi to sympatické, ale na druhou stranu jsem věděl, co za tím vězí. Moje jméno je totiž úkaz. Opravdu nemůžu pochopit, proč mi rodiče dali jméno Demeter. Jako by nestačilo, že se příjmením jmenuju Lakatoš. Demeter Lakatoš.

Máma proti tomu protestovala. Chtěla mi dát jméno jako Kristián nebo Sebastián, ale táta řekl, že se u nich dědí z otce na syna už několik generací a že on tuhle tradici rozhodně neporuší. A tak mám tohle degešácké jméno. Abych toho do vínku nedostal málo, z máminy strany jsem katolík. Celé dětství a dospívání jsem se bál, co by se stalo, kdyby na to ostatní přišli. Vysmáli by se mi? Přestali by se se mnou bavit? Anebo ještě hůř?

Jako malý jsem viděl dokument, jak v Americe v padesátých letech lynčovali černochy. Jak si v přesile vyhlédli jednoho černého kluka, svázali ho, kolem krku mu uvázali provaz, pověsili ho na strom a klacky a vším možným, co měli po ruce, ho bili, dokud nebyl mrtvý a jeho tělo znetvořeno k nepoznání. Bál jsem se, že stejný osud stihne i mě, a tak když se…