Kluk se poškrábe na noze, má na ní zaschlý strup od minula, kdy ze stromu seskočil příliš rychle. Strup ho zaujme, začne ho soustředěně olupovat, dokud ho nestrhne celý. Sykne. Z rány se vyvalí čerstvá krev. Je rudá jako skleněná lampa na krku obchodníka Izara.
„Kuš, nebo ti natluču,“ zavolá Kluk na psa, který na něj štěká pod stromem. „Jestli nás prozradíš, jestli kvůli tobě náš strom někdo objeví…“ zavrčí na psa Kluk, jak to viděl u otce, takže pes stáhne ocas mezi zadní běhy a ztichne, „jseš mrtvej. Jestli nás prozradíš, dám tě rasovi.“
„Musím jít,“ řekne Kluk a otočí se na svého přítele. „Kdybych se nevrátil do popravy, otec mě seřeže. Přijdu zase zítra.“ Dotkne se zlehka ptáčat v klíně svého přítele, pak přítelova rukávu a seskočí. Dopadne s lehkostí kočky. Pes začne na Kluka skákat, může se pominout radostí.
„Kuš!“ zvolá Kluk. Pes před ním běží domů a neustále se otáčí. Občas se zastaví, sedne si a podrbe se za uchem. Kluk je rád, že jde pes s ním, i když má blechy; musejí projít Údolím ztracených dětí a jemu se tam vždycky trochu stáhnou půlky, a tak si dodává odvahy zpěvem. Ze skály tu trčí kamenné hlavy dětí, které prázdnými očními důlky hledí z minulosti před sebe a z úst jim mezi zuby vyrůstá uschlý mech. Jsou tak děsivé, že kluci z města dostanou jméno vždycky až poté, co dokážou údolím projít a neposrat se. Kluk už tudy chodívá dlouho, takže by svoje vlastní jméno už klidně mohl mít, ale nemůže to nikomu říct. Kdyby se někdo dozvěděl, že chodí Údolím…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu