Konec snění, čas běží

6.05 – hrůza, je pozdě. Musím rychle vstát, nakrmit rybičky, vyvenčit psa, nakrmit psa, možná i sebe, pokud to stihnu, a spěchat do práce. Počkat. Pes hlasitě odfukuje na dece, že nehnu ani nohama. Vždyť já už nemusím nic, jsem v důchodu a mohu vstávat, kdy chci. Mohu i zůstat ležet. Vlastně ne. Mám své povinnosti, i když ne tak časově náročné jako dřív.

Tenkrát v práci nebo před rokem? Než skončila doba rozletu a začala doba omezení. Doba covidová. Odloučení a izolace. Těšila jsem se na důchod mnoho let a nevěřila kamarádům, že v důchodu je všechno daleko náročnější. Když chceš, nemůžeš, a když budeš moct, budeš ráda, strašili mě. Ale mám pro strach uděláno.

Mám plán na každý den. Takže dnes ranní konverzace v angličtině, mozek musí pracovat. Dříve bych za hodinku stála na stanici nebo spíš dobíhala tramvaj, kurz od devíti. A dnes? Pohodička, s šálkem kávy usedám k počítači, připojení funguje… „Hello.“ Co bude dnes k obědu? Knedlíky včera, rýže předevčírem. Takže brambory. Se závěrečným „Bye“ spěchám do kuchyně. Rychle kontroluji zásoby. Přichází dcera a směje se: „Copak dnes nabízí tvůj zeleninový stánek? Zase zelená polévka?“

Mezi vařením si odskakuji do koupelny, pračka vydává svůj obsah, rychlá výměna. Hlavně nezapomenout, co peru. A z kuchyně na mě píská myčka zároveň s mikrovlnkou. Mám se snad rozkrájet? Technika se snaží si mě podmanit. Když jsem byla malá, to praní ve společné prádelně mělo něco do sebe. Nic nehoukalo, děda vyvářel v kotli cíchy, babička máchala v kamenné vaně, já směla vypínat a zapínat domovní bubnovou pračku obrovským vypínačem na zdi a ždímat prádlo ve ždímačce. Prádlo v ní dělalo nádherné duhové kruhy. Natahovala jsem šňůry na dvorku a věšela prádlo, které usušené nádherně vonělo.

Konec snění, čas běží. Polévka, brambory, zelenina, maso. Co mě čeká dalšího? Aha, máma má koupání. Všechno přichystat, do auta, naložit mámu, vozík a jet na Smíchov do wellness, kde mají vanu s dvířky vhodnou pro koupání invalidů. Už mi cinká mobil upozornění – nezmeškat odjezd. Odjezd ano, ale ne do wellness. Tam je bohužel už třetí měsíc zavřeno. Máma na vozíku vyráží z pokoje a já rychle chystám stoličku do sprchového koutu.

Sprchový kout. Druhá koupelna, kohoutek se studenou vodou. Nedávno realizovaný sen po letech, co jsme se nastěhovali do našeho dvougeneračního bytu. Čtvrtá místnost pro babičku zvyklou na horskou studánku – nevím, jakou představu měl architekt. Čtvrtá místnost – přepych? Byla skladištěm všeho, co se jinam nevešlo, pak kanceláří, dílnou, skladem mé firmy i noclehárnou, pak ateliérem, učebnou a nyní garsonkou pro obtížně pohyblivou mámu.

Čtyři hodiny! Začíná odpolední domácí on-line kurz s kamarádkou. Obě malujeme, já navíc radím, dobře jsem si to zorganizovala. Kurz malování byl mnoho let bezvadný, ale cesta tam i zpátky přes půl Prahy a mokrý obraz vézt tramvají. Takhle se vidíme, popovídáme si, namalujeme si obrázek a stačí jen přejít z kuchyně do pokojíčku. Ano, musím hlídat čas, který ubíhá.

Bim, bam, telefon hlásí malování konec. Hurá do lesa. I psi mají své potřeby a procházka hlavu pročistí. V duchu si chystám téma Sny a realita pro on-line debatní kroužek s přáteli. Toužím po volnosti a realizuji své sny? Bála jsem se strašidel? Nevím, přemýšlím. Je svět on-line mé strašidlo? Někdy. Co je realita? Mám tolik práce, dobrovolných aktivit, povinností a čas mohu trávit doma. Pro mě výhoda, nemusím složitě cestovat. A nezapomenout, říká telefon, až přijdu domů, musím nakoupit. Usedám k počítači a zadávám: Mléko v akci.

Autorka je v důchodu.