Originál? Falzum!

Text je součástí výběru top článků roku 2021. Při této příležitosti ho odemykáme. Pokud vás zaujal a chcete podpořit nezávislou novinařinu, budeme rádi, když se stanete naším předplatitelem.

Její ztuhlý úsměv připomíná Leonardovu Monu Lisu. Tahle dáma je ale na rozdíl od legendární Giocondy od pasu nahoru vysvlečená. Však se jí také říká Nahá Gioconda. Do sbírek Národní galerie v Praze (NGP) se olej namalovaný na ořechové desce a pyšnící se podpisem renesančního mistra dostal v roce 1951, kdy ho koupila v pražském starožitnictví. Dnes po sedmdesáti letech je jedním z nejpozoruhodnějších exponátů výstavy ve Šternberském paláci, která se otevře tento pátek. Instituce snažící se znovu restartovat svůj skomírající výstavní program však návštěvníky na atraktivní akci nemůže zvát slibem zhlédnutí unikátního da Vinciho díla. O žádného Leonarda totiž ve skutečnosti nejde.

Jak už název výstavy Falza? Falza! napovídá, expozice je odvážným pokusem zbavit se jednoho letitého tabu. Zatímco o přítomnosti falšovaných děl v soukromých uměleckých sbírkách se obecně ví, protože čas od času rozvíří mediální prostor kauza s podvodně prodávanými obrazy, o stavu depozitářů veřejných sbírek se až doteď šlo jen dohadovat. „Nikdo nemá patent na rozum. Splete se i lékař, proč by se tedy nespletl Rudolf II. nebo Karel Kramář?“ říká autorka výstavy, respektovaná odbornice na staré umění Olga Kotková s odkazem na dva nezapomenutelné české sběratele, z jejichž nákupů může právě její NGP dodnes čerpat. „Doufám, že naše výstava inspiruje i další instituce, že není hanba přiznat si, že se i jejich odborníci v historii spletli.“

NGP v téhle snaze momentálně skutečně není sama. V Galerii moderního umění v Hradci Králové už na začátku října začala výstava Originál? Umění napodobit umění, která stejně jako pražský počin vznikla v těsné spolupráci instituce s Kriminalistickým ústavem. Výsledkem je originální vhled do zatím nikdy nezpracované problematiky, který v Praze pokrývá padělky umění do začátku 20. století, v Hradci pak pokračuje falešnými artefakty až do současnosti.

Forenzní detektivka

Jak to tedy bylo s Leonardovou nahotinkou? Než se obraz dostal do nabídky starožitnictví Antikva, měl ho ve sbírce vévoda Jindřich Beaufort-Spontin, poslední šlechtický majitel zámku Bečov nad Teplou. V roce 1945 mu Československo zabavilo sídlo i s uměleckými sbírkami a vévodu vyhnalo za hranice. Olga Kotková vysvětluje, že právě z tehdejších takzvaných svozů neuvěřitelného množství konfiskovaných artefaktů, nacházejících se do té doby ve šlechtických a podnikatelských sbírkách vyháněných českých Němců, pochází největší procento falz v depozitářích veřejných institucí.

Že nepůjde o Leonarda da Vinciho, věděli odborníci už po válce. Obraz správně zařadili po bok nesčetných napodobenin adorovaného autora, a proto také místo do NGP zamířil nejdřív do Antikvy. Zároveň šlo ale o velmi zdařilou práci, která mohla vzniknout už v Leonardově době, proto si ho nakonec galerie koupila. Dnes díky podrobným průzkumům víme, že obraz vznikl ve třicátých letech 16. století, tedy zhruba deset let po Leonardově smrti, a namaloval ho nejspíš v Antverpách působící Joos van Cleve. Restaurátoři také odhalili, že Leonardova falešná signatura vznikla současně s malbou. Čili že van Cleve z nějakého důvodu chtěl, aby si lidé mysleli, že obraz nenamaloval on, ale jeho mnohem obdivovanější kolega.

Důvodem takových falz obvykle bývá pochopitelně finanční zisk. Nejslavnějším falzifikátorem v dějinách byl Nizozemec Han van Meegeren, který se v první polovině 20. století specializoval na napodobování Jana Vermeera. Svými falzy napálil i nadšeného sběratele, říšského maršála Hermanna Göringa, což mu po válce zachránilo krk: místo provazu za kolaboraci s nacisty, jimž za války prodával své úchvatně věrné výtvory, dostal jen rok vězení a stal se národním hrdinou. Tři jeho plátna, v čele s vermeerovskou Ženou čtoucí notový zápis ze sbírek amsterdamského Rijksmusea, budou nyní v Praze k vidění na akci Falza? Falza! spolu s další stovkou exponátů.

Své zručné van Meegereny máme i my. Svědčí o tom třeba obraz Večer v Týnské uličce, který NGP koupila v roce 1984 a v devadesátých letech visel ve stálé expozici v Anežském klášteře coby výjimečné dílo Jakuba Schikanedera. Až díky nedávnému chemickému průzkumu se zjistilo, že ho Schikaneder nikdy nemohl namalovat. Falzifikátor na něm totiž použil speciální titanovou bělobu, která se dala na našem území sehnat až po roce 1925, kdy ji sem začala dovážet francouzská firma Société Bourgeois. To už byl ale Schikaneder po smrti. A stejně tak se v laboratořích policejního Kriminalistického ústavu prokázalo, že několik obrazů Jana Zrzavého prezentovaných na výstavě nikdy nemohlo spatřit svého domnělého autora. I v nich se našly pigmenty, které ještě v Zrzavého časech nebyly na trhu dostupné.

Katalog vydaný NGP k expozici je takových příběhů plný a s podrobnou obrazovou dokumentací funguje jako napínavá forenzní detektivka.

Triky a právní kličky

Falešní Zrzaví nechybějí ani v Hradci Králové. Výstavu Originál? Umění napodobit umění připravilo kurátorské trio Petra Příkazská, František Vyskočil a František Zachoval, které se potýkalo se stejným problémem jako kolegyně z NGP Olga Kotková. Soukromé české sbírky se totiž v době hospodářské krize ve třicátých letech 20. století zaplnily falzy, jež měla saturovat potřebu bohatých lidí uložit si kolabující měnu do něčeho se stálou hodnotou. Když pak tyto kolekce po válce Benešovy dekrety a komunistické vyhlášky ukradly pro stát, zamířila do veřejných sbírek spousta padělků.

Za první republiky se falšovala zejména díla Josefa Lady, Františka Kavána a Antonína Slavíčka. Jednoho z takových Slavíčků prezentovaných nyní v Hradci odhalila expertiza NGP až před deseti lety, od té doby se už s obrazem Pohled na Holešovice na akcích Galerie hl. města Prahy, jež plátno vlastní, nesetkáme. Řadu falz má ve sbírkách i pořádající hradecká galerie. Například Jana Preislera, kterého si koupila v sedmdesátých letech a jehož podvodník obdařil důmyslným trikem: zezadu obraz zakryl kartonem s originálním razítkem „Z pozůstalosti Jana Preislera“, jejž se mu podařilo někde získat.

Po revoluci se nejvíc falšovala jména jako Josef Čapek, Kamil Lhoták, Emil Filla a samozřejmě zmíněný Zrzavý. Trh tehdy také zaplavily poměrně levné, nadšeně kupované Čapkovy linoryty a linořezy, které nicméně měly tu nevýhodu, že je Čapek nikdy neměl v ruce. Kapitolou samou pro sebe jsou pak stovky grafik Bohuslava Reynka, s nimiž se dodnes setkáváme na – zejména internetových – aukcích. Jsou vytištěné z původních autorových matric, ale až desítky let po Reynkově smrti, a navíc doplněné o jeho falešný podpis.

Možná vůbec nejzajímavějším exponátem hradecké výstavy je malba Kytička vzpomínek připisovaná donedávna Václavu Špálovi. A sice proto, že ji jeden a ten samý soudní znalec nejprve označil za originál, aby ji po letech prohlásil za padělek. Takových „znaleckých“ omylů, jež jsou často motivovány opět klasickou touhou si vydělat, je český trh s uměním plný. Jak je možné, že za to skoro žádný z těchto lidí nikdy nenesl odpovědnost? Kurátor výstavy František Vyskočil, jenž je expertem na autorské právo, to vysvětluje jednoduše: „Pro naplnění skutkové podstaty trestného činu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle paragrafu 346 trestního zákoníku je nezbytný úmysl, nestačí nedbalost.“ A dokázat znalci úmysl poškodit kupujícího je podle jeho zkušeností prakticky nemožné.

Hlavně nikam nespěchat

Olga Kotková z NGP má tu výhodu, že se na rozdíl od soukromých sběratelů může opřít o vlastní expertní tým, na který se dá bez obav spolehnout. Vždycky to tak nebylo: sama přiznává, že když zpracovává už kdysi dávno vytvořené galerijní sbírky a dává z nich dohromady soupisové katalogy zastoupených umělců, neustále naráží jak na novodobá falza, tak na dobové kopie a imitace. V jejím oboru, tedy starém umění, má u jednotlivých mistrů obvykle zhruba desetiprocentní pochybnost, zda dané dílo ve sbírkách opravdu prošlo jejich rukama; v polovině z těchto případů se nakonec její obavy potvrdí.

Důvodem je zmíněný původ části sbírek NGP, který byl po válce stejně divoký jako odsun německých krajanů. Zda jsou díla originály, nebo padělky, s tím si tehdy nikdo nelámal moc hlavu a tíha zodpovědnosti tak leží až na dnešních odbornících. V současné době se už k akvizicím přistupuje naprosto odlišně. „Když díla pořizujeme dnes, rovnou procházejí náročným průzkumem. A pokud k němu obchodník odmítá dát souhlas, okamžitě s ním ukončujeme jednání,“ vysvětluje Kotková.

Možností průzkumu je nyní nepřeberně. Od klasické radiokarbonové metody zjišťující na základě počtu atomů radioaktivního izotopu uhlíku 14C stáří biologického materiálu až po nejmodernější skenovací rentgenovou fluorescenční metodu nebo skenovací spektrofotometrii. Na staré umění se také používá dendrochronologie. Díky analyzování letokruhů na deskových obrazech se dá totiž zjistit, kdy bylo použité dřevo pokácené. Olze Kotkové s Jiřím Fajtem se tak například podařilo pomocí přizvaného dendrochronologa vyvrátit hypotézu restaurátorů z devadesátých let, že malba Dvanáctiletý Ježíš v chrámu uchovávaná na zámku v Opočně je dílem fenomenálního Hieronyma Bosche: strom použitý na podkladovou desku obrazu padl k zemi minimálně dvacet let po Boschově smrti.

Když se tedy před deseti lety ke Kotkové dostala zpráva, že by se dalo pro NGP koupit ze soukromé vídeňské sbírky dílo od Monogramisty IW, nadaného žáka Lucase Cranacha staršího s úzkou vazbou na české země, byla obezřetná. Malbu ze začátku 16. století si nejprve do Prahy v roce 2016 půjčila na výstavu a detailní průzkum, a až když odhalil jeho pravost, NGP ho o dva roky později koupila za v přepočtu 8,6 milionu korun. „Nákup se sice zpozdil, ale seriózní partneři vědí, že se v tomto oboru nemá nikam spěchat,“ vysvětluje Kotková, která si pochvaluje spolupráci s vedoucím restaurátorského oddělení NGP Adamem Pokorným a vedoucí chemické laboratoře Radkou Šefců, kteří jí pomáhali i s aktuální výstavou.

Ta bude v Praze trvat od tohoto pátku až do května příštího roku a doprovází ji fundovaný katalog. Její chronologické pokračování v Hradci Králové skončí příští rok poslední únorový den, a i k němu se chystá obsáhlá publikace shrnující nejnovější bádání na poli boje s všudypřítomnými falzy. Těch nalezených ve svých sbírkách se veřejné instituce zbavit nesmějí, podle zákona je pouze musí zaevidovat a dál s nimi zacházet jako s druhořadým uměleckým materiálem. A také jako s důležitým svědectvím o tom, jak vzrušující může být svět zdánlivě poklidného výtvarného umění.