Mrazáky v poušti

Dáte si chlazenou vodu nebo kolu?“ ptá se Dejda Amar. Na otázce by nebylo nic divného, kdybychom nestáli na Sahaře, uprostřed neelektrifikovaného mauritánského venkova. Dva mrazáky, které jsou ve zdejší výhni plně funkční, má na svědomí skupina tří žen s přezdívkou solární inženýrky. Napájené jsou z baterií živených ze žáru pouštního slunce. Koneckonců, venku je i teď přes 40 stupňů. Mrazák není výhrou jen kvůli chlazení nápojů, ostatně lidé na poušti pijí spíše horký čaj. Význam má především pro uchovávání potravin a léků, jako je například inzulin.

Zdejší vesnice Muftáh al-chejr leží celá kompletně na písku, z něhož sporadicky vyrůstají stromy a keře. Obydlí jsou zděná, plechová, část tvoří i plátěné stany. V pitoreskních ohradách složených z pletiva, pokroucených klacků a kusů plechu bučí krávy, mečí kozy, kvokají slepice. Na některých domech jsou přimontované talíře televizních satelitů. Ve vesnici žije asi 700 lidí, vesměs farmářů.

Je tu mobilní signál, fungují i data a až téměř sem vede nová asfaltová silnice. Ve stínu pod stromy postávají starší i novější auta. Zdejší realitu, jako na většině míst tzv. rozvojového světa, lze opět nejlépe definovat jako fúzi tisíců let lidské existence – fúzi starověku a hypermodernity.

Solární inženýrky ve vesnici a okolí nahrazují chybějící elektrikáře i elektroinstalaci. Dokážou zprovoznit solární panely, zapojit baterie, ošetřit a opravit kabely a obvody. V muslimské společnosti, která není na pracující ženy příliš zvyklá, tím vydělají na školy nebo zdravotní péči pro své děti. Místní lidé pak nově získanou energii využijí nejčastěji na svícení a vaření, některé rodiny si ale koupily i televizi.

Dejda Amar se narodila nedaleko odsud. Vypráví, že Muftáh al-chejr trápí sucho, nedostatek vody, nedostatek kvalitního a rozmanitého jídla, absence zdravotnictví, školství, ekonomických příležitostí – tedy vše, co tak nějak instinktivně očekáváte od vesnice na Sahaře. „Jsme jednodušší lidé, kteří potichu žijí začarovaný kruh chudoby,“ říká a dodává, že přesto děkuje Alláhovi za to, že jsou naživu a je tu mír. Poté, co sama překvapivě dostala šanci na vzdělání, byla by ráda, kdyby více rodičů bylo ochotno posílat do školy i děvčata.

„Když za mnou přišli, říkala jsem, že neumím číst ani psát, že ta nabídka určitě nebude pro mě,“ popisuje její kolegyně Aichetou Mkheiligh svoje začátky v programu Barefoot College neboli bosé univerzity. Bylo to před 13 lety a lidé ze švýcarské organizace Světový luterský svaz (LWF) v okolí hledali odvážné ženy i muže a nabízeli jim možnost stát se „inženýry“ a „inženýrkami“, přestože nemají žádné formální vzdělání.

Nakonec se ukázalo nejpraktičtější nechat muže doma starat se o kozy, krávy a velbloudy a do školy vybrat ženy. Šest z nich se vydalo na půl roku do Indie, ačkoli předtím v životě nebyly jinde než v okolí svých vesnic. Změnilo to nakonec nejen jejich životy, ale také životy mnoha jejich sousedů z vesnice.

Barefoot College je koncept stavící klasický vzdělávací proces vzhůru nohama a začal se rodit v hlavě jednoho Inda z dobře postavené rodiny už před půl stoletím. Bunker Roy vystudoval prestižní školy a měl před sebou perspektivu komfortního a podle svých slov i snobského života indických elit. Pak zažil hladomor, utrpení a nevzdělanost venkova rodné země a rozhodl se, že bude součástí změny.

V roce 1972 založil akademii, která už pomohla na svět 2200 solárním inženýrkám z 93 zemí. Ty odhadem pomohly k světlu až milionu lidí. „Je to jediná univerzita, kde vás diskvalifikují vysokoškolské tituly, a nemůžete u nás studovat. Pro nás je ve vzdělávání důležité to, co považují za důležité chudí lidé,“ říká Roy ve svém TED Talku. Barefoot College se specializuje na ženy: domnívá se, že jejich umístění do centra procesu rozvoje je nejspolehlivějším a nejefektivnějším nástrojem změny.

„Všichni jsou tady nadšení z možností, které přinesla solární elektřina,“ pokračuje energicky Salka Mejsara, třetí žena, se kterou procházíme pouštní vesnicí. „Volají nás teď ke všem elektroinstalacím. Na vaření se dají použít solární vařiče. Děti teď taky nemají strach, že se popálí nebo nadýchají kouře, jako když se dříve musely učit u svíček nebo u ohně.“

Tahle zkušenost dává jinak uzavřeným muslimským komunitám ochutnat, jaké výhody mohou přinést vzdělané a pracující ženy. Osobní zkušenost mužů se schopnými a sebevědomými ženami bude dál měnit kulturu kontinentu – a mění i to, jak se pak další generace žen hlásí o svá práva.

Autor je fotograf.

 Reportáž vznikla za podpory Diakonie ČCE a české ambasády v Rabatu.