A ono to všechno jde

Před budovou s nápisem Muzeum Hrotovicka stojí poslední říjnovou středu v devět ráno hnědá dodávka s nápisem ockujemeCR.cz a kousek od ní čeká ve frontě asi patnáct lidí. Další už jsou uvnitř muzea, které se na dopoledne změnilo v improvizované zdravotnické centrum. Tým Společnosti Podané ruce zvolil třebíčské Hrotovice jako jednu ze zastávek na své trase mobilního očkování.

Donedávna jezdily Podané ruce po náměstích a návsích velkým stříbrným autem, které po otevření skrývalo kompletní ordinaci, a vedle postavily stany, kde lidé strávili po očkování čtvrthodinu pod kontrolou lékaře. Dnes už to nejde: je zima, takže vyměnily stříbrný truck za dodávku a obce zajišťují vhodný vnitřní prostor.

Z muzea právě vychází mladá rodina: žena a muž s batoletem na rukou. Je jim kolem třiceti a přijeli sem z nedalekých Radkovic na první – a v jejich případě i zatím poslední – dávku očkování: z výběru mezi dvoufázovým Pfizerem a jednorázovým Johnsonem si nechali píchnout tu druhou. „Když jsme na Facebooku obce viděli, že očkování přijede až sem k nám do Hrotovic, tak jsme se konečně rozhodli – necháme se očkovat,“ říká Beata Růžičková. „Zatím jsme váhali, jestli to vůbec máme udělat. Moc se nám nelíbilo, že ta vakcína byla udělaná tak rychle, měli jsme obavy, ale když vidíme, jak zase rostou počty nemocných, a když nám to přijelo až skoro k domu, tak jsme si řekli – to je příležitost, jdeme.“

Ve frontě postává starší paní s asi padesátiletým mužem a pořád si opakují: „Snad to vyjde, musíme doufat.“ Ukáže se, že na očkování jde pětasedmdesátiletá Marie Šuláková, syn Karel ji doprovází a oba jsou nervózní z toho, že mamince už před týdnem vypršela lhůta, po níž by si měla dát třetí dávku, ale zatím se jim nepodařilo nikde získat termín: systém si ji patrně spároval s jinou osobou stejného jména, a ta každé objednání vždy zrušila. „Takže tenhle mobilní tým nám spadl z nebe,“ podotýká syn Karel. „Náš obvodní lékař pro nás totiž vakcíny nemá. Je zároveň závodní doktor na atomce a v ordinaci nám řekli, že teď očkují jen atomáky,“ říká syn Karel o nedaleké jaderné elektrárně v Dukovanech, kde s maminkou žijí. On sám je taky po dvou dávkách vakcíny Pfizer, ale očkovat se třetí dnes nemůže – zatím neuběhlo půl roku od posledního očkování, pak se na to chystá. Jeho sestře zemřel na covid-19 tchán, celá rodina bere nemoc vážně. „Tak nám držte palce, ať to vyjde,“ usmívá se paní Šuláková, když přichází na řadu. Uvnitř u registračního stolku to jde jako po másle, zapsat se, pohovor s lékařem o zdravotním stavu, podepsat informovaný souhlas – a za plentu. „Tak to vyšlo,“ usmívají se matka se synem později spokojeně.

Lékařem je dnes jeden z odborných ředitelů Společnosti Podané ruce, Jiří Dolák. Zaskakuje, když vypadne někdo z domluvených externistů. Podané ruce začaly jezdit s vakcínami už na jaře, ale nějakou dobu jen za imobilními pacienty k nim domů, hejtmanství v Brně je nechtělo do procesu očkování v obcích pustit – spoléhalo na očkovací centra. Ta však, jak se ukázalo z nedostatečné proočkovanosti, sama o sobě nestačila, a tak volání ředitele Podaných rukou Jindřicha Vobořila, který od počátku pandemie upozorňuje politiky, že mobilní testování a pak i mobilní očkování jsou dobrou cestou ke zvládnutí covidu-19, je vyslyšeno alespoň v tomto případě až od letních prázdnin.

Podané ruce tak dnes provozují očkovací centrum v Brně a na výjezdech spolupracují se čtyřmi kraji – Jihomoravským, Pardubickým, Vysočinou a Královéhradeckým. Za každý očkovací úkon dostávají 267 korun od pojišťovny, což na pokrytí výjezdů – auto, odměna pro lékaře a celý tým včetně očkujících mediků – často nestačí. „Když nepřijde pro vakcínu dostatek lidí, doplácíme to z našich zdrojů, máme své sponzory, jinak by to nešlo,“ říká Vobořil. Jeho společnost je spolu s Charitou jedinou neziskovkou, která tohle dělá; v jiných krajích – třeba v Ústeckém nebo Karlovarském – vyjíždějí tu a tam mobilní týmy organizované krajskými nemocnicemi. „Státem podporovaný systém mobilního očkování tu chybí. Je potřeba, aby se změnilo financování, tohle je ztrátové, a nikdo to tedy nebude chtít dělat, když to organizace nezaplatí ze svého, tak to nejde,“ vysvětluje Vobořil.