Fedex in excelsis

U příležitosti konce kariéry slavného tenisty výjimečně odemykáme následující recenzi a jeho profil Něco jako matrix.  Pokud podobné články oceňujete, chcete je číst pravidelně a podpořit nás tak v současné situaci, staňte se naším předplatitelem.    

Knihy z žánru sportovních biografií se do recenzních rubrik seriózních médií nedostávají právě často. Snad kvůli nedůvěře recenzentů k žánrové literatuře, možná však jde spíš o to, že prostě bývají tak trochu banální. Původní česká monografie Živý mýtus Roger Federer se ovšem z obvyklého caesarovského konceptu „přišel, viděl, zvítězil“ dalekosáhle vymyká. Při příležitosti nedávných čtyřicátin fenomenálního tenisty, který svým působením přesahuje sféru sportu, ji vydalo nakladatelství Prostor. Jejím autorem není sportovní novinář ani ghostwriter, jak bývá obvyklé, ale bývalý šéfredaktor kulturně-společenské revue Prostor Milan Hanuš.

Proč se autor zaměřující se na filozofii a archetypální psychologii rozhodne psát o Federerovi? Dobře, Hanuš je amatérský tenista a etymologie slova amatér prozrazuje, že dotyčný miluje to, co dělá. Hanuš má tenis rád, jde tu však o víc: sport nikdy není jen sport. Stačí o něm mluvit jinak, než je obvyklé, a ukáže se, že za banálním diskurzem vítězství, rekordů a prize money leží ještě jiná, obecnější sféra usilování, objevování sebe samého a vrůstání do světa. „Za všechno, co jsem se dozvěděl o morálce a povinnostech člověka, vděčím fotbalu,“ napsal například fotbalový brankář, jinak též držitel Nobelovy ceny za literaturu Albert Camus.

Bílý sport přirozeně spojuje etické a estetické – a jako takový ani on literatuře neunikl. Leckdo si vybaví slavné pasáže z Lolity Vladimira Nabokova nebo strhující literárně-sportovní analýzy amerického spisovatele Davida Fostera Wallace, které uveřejňoval The New Yorker. Milan Hanuš se ve své neotřele pojaté monografii vydává právě tímto směrem – k Federerovi řečenému Fedex přistupuje v podstatě jako k literární látce a rozehrává vlastní interpretační hru, v jejímž centru stojí mýtus hrdiny. Nitky vedou k Josephu Campbellovi, americkému antropologovi, který v roce 1949 vydal přelomovou studii Tisíc tváří hrdiny. Campbell mluví o cestě hrdiny a má za to, že jde o obecnou matrici, která popisuje, jak člověk putuje životem. Každý v té či oné podobě zažívá odchod z domova, pochyby a strach z neznámého, překračovaní prahů, zkoušky a souboj s úhlavním nepřítelem.

Ve znamení čtyřek

„Podle prastaré filozofické tradice dochází k prvotnímu a nejhlubšímu prožitku života ve stavu uchvácení, božského nadšení, kterému Řekové říkali maniá. Podobný pocit se člověka zmocňuje také při úplném ponoření do hry. Proto i dítě, stejně jako vrcholový sportovec, prožívá hru s plným zaujetím. Člověk je homo ludens, poháněný proudem hravosti, který probouzí tvořivost, radost i nadšení,“ píše Hanuš v jednom z typických úvodních odstavců nové kapitoly. A je z toho patrné, že jeho vklad rozhodně není investigativní nebo reportérský.

Hanuš vychází z běžně dostupných zdrojů, které jsou o Federerovi k dispozici. Nepátral po nových informacích, ale podíval se na tenis jinýma očima. Díky tomu si všiml, že švy na tenisovém míčku připomínají taoistický symbol propojených protikladů jin a jang, wimbledonský pohár lze chápat jako svatý grál nebo že ve Federerově životě nápadně dominuje čtverný princip: nejde jen o čtyři grandslamy hrané na čtyřech různých površích, ale také o rivalitu tzv. velké čtyřky, kam kromě Federera patřili Rafael Nadal, Novak Djoković a Andy Murray, nebo o čtyři potomky, které tenista přivedl na svět.

Něco je spíše na úrovni zábavných postřehů, ne tak ústřední teze knihy: sportovec typu Federera je moderní inkarnací hrdiny. Slovo celebrita, které dnes používáme častěji, rozevírá významové pole pochybné slávy, rozumíme-li však sportovci spíše jako hrdinovi, bere na sebe tíhu vzoru a jeho činy se stávají exemplárními.

Hanuš se ve výkladu Federerova života často uchyluje především k řecké mytologii, aby ukázal, jak se stejné prvky vracejí v současné podobě. Federer má například po většinu kariéry svého dioskúra, božské dvojče, jímž je Rafael Nadal, tenista zcela jiného ustrojení, ale stejné vášně, se kterým Federera pojí nejen slavné bitvy, ale i vzájemný respekt a přátelství. Už na začátku kariéry Federer jako většina hrdinů prochází tragickým zasvěcením, když při autonehodě umírá jeho milovaný trenér Peter Carter. A bohové si z něj jako z každého hrdiny občas střílejí – to když si nejvážnější zranění kariéry způsobí při napouštění vany dětem.

Rituální prostor

Martin M. Šimečka na stránkách tohoto časopisu před lety napsal, že Federer je dokonalý symbol švýcarské střední třídy: vzor perfekcionismu a solidnosti. Hanuše tolik nezajímá sociální pozadí tenisu, kurt vnímá spíše jako rituální prostor, na němž dochází k vnějšímu i vnitřnímu dramatu. Chór diváků provází protagonistu a antagonistu až ke společné katarzi, která se často neobejde bez slz.

Federer po prohraném finále s Nadalem na Australian Open 2007 vzlyká tak, že ze sebe při závěrečném ceremoniálu nedokáže vysoukat větu. O tři roky později na stejném turnaji poráží Murrayho. I ten podlehne emocím, utírá si oči a před desítkami tisíc lidí říká: „Umím brečet stejně jako Roger, škoda jen, že neumím stejně jako on taky hrát.“

Ne že by nedošlo i na popisy slavných zápasů, ale Hanuš knihu staví spíše na podobných lidských momentech. Věnuje se zejména vnitřní cestě někoho, koho už od mládí volá jeho daimon, jak Řekové označovali náš vnitřní hlas, a kdo se postupně stává uznávaným vzorem pro celý sportovní svět. Federer je typem apollinského sportovce, elegantního, uměřeného a spořádaného, a tyto kvality nyní na sklonku kariéry přenáší i mimo kurt, třeba do charitativních projektů.

Hanuš ve své s espritem napsané a vkusně vydané monografii ukazuje, že být nejlepší verzí sebe samého se počítá vždy, i když je ve hře zdánlivě jen chlupatý fosforový míček, který se tak trochu podobá příručnímu slunci.

Autor je spisovatel.

Milan Hanuš: Živý mýtus Roger Federer
Prostor, 336 stran