Žijte (co nejvíc) jako kočky

Člověk řeší problémy. Má jich desítky, stovky. Potřebuje vyřešit úkoly v práci, zhubnout, vyrazit konečně na dovolenou. Mezi ním a štěstím leží překážka, ale lze ji překonat, stačí zabrat. Pak bude svět v pořádku. Štěstí se přibližuje, už zítra bude blíž než dnes.

Vedle člověka na parapetu zalitém odpoledním sluncem leží kočka. Mourek. Obyčejný. Právě vyprázdnil misku. Teď spí. Nic neřeší. Zdá se být v pohodě. Je šťastný? To je těžké říci, kdo vidí do kočičí hlavy? V jeho klidu je ale něco provokativního i přitažlivého; něco, co jeho lidského souputníka fascinuje. Ta elegance životního stylu! Lehkost. Letití majitelé malých šelem mívají jasno: kočka našlapuje životem se stejnou grácií, s jakou balancuje na okenní římse.

Popsaný kontrast je ústředním motivem loni vydaného útlého svazku britského filozofa Johna Graye. (Pro jistotu, nejedná se o amerického autora a psychologického poradce Johna Graye, proslulého bestsellery jako Muži jsou z Marsu, ženy z Venuše.) Dílko se jmenuje Feline Philosophy: Cats and the Meaning of Life (Kočičí filozofie aneb Kočky a smysl života) a název trochu klame tělem. Kniha není zase tolik o chundelatých domácích mazlíčcích, ale mnohem více o jejich majitelích. Kočka v ní vystupuje jako posel z jiného způsobu života, velmi odlišného od našeho. Jako alternativa bytí ve světě, jako možnost, která nám není přístupná – a přesto, nebo právě proto je pro mnohé lidi zvláštně přitažlivá.

Penzionovaný profesor filozofie, který…