Kovová voda

Dnes je první den zbytku mého života. Tohle okřídlené rčení mi ještě nikdy nedávalo tolik smyslu jako právě teď, přinejmenším co se týče mé práce. Po roce a půl ne zcela dobrovolného soustředění, nepřerušovaného jako dřív nikdy nekončícím kolotočem konferencí a přednáškových turné, se podařilo dotáhnout do konce náš mnohaletý projekt s cílem připravit kovovou vodu. Vědci už dlouho spekulovali, že by kovová voda mohla existovat za ohromných tlaků v jádrech velkých planet, na Zemi se ale zatím takové tlaky nikdy nepodařilo vytvořit. My jsme na to šli jinak – řekli jsme si, že když nejde vodu pořádně stlačit, tak by mohlo jít v ní něco speciálního rozpustit. Něco, co by dodalo dostatek volných elektronů, aby se vodě vtiskl kovový charakter. Princip si laskavý čtenář možná pamatuje z hodin chemie na základní škole; takové elektrony se uvolní, když se do vody hodí kus alkalického kovu, třeba sodíku. Háček je v tom, že elektrony ve vodě jsou ohromně reaktivní. Natolik, že místo vzniku kovové vody dojde k výbuchu, což je sice mezi žactvem oblíbená kratochvíle, ale pro naše účely by to bylo smrtící, v horším případě i doslova.

Trvalo nám deset let, než jsme vymysleli, jak výbušné chování elektronů zkrotit natolik, aby se alespoň na pár sekund vytvořilo malinké množství kovové vody, ale nakonec to stálo za vynaložené úsilí. Už od pohledu je nová substance krásná, má nádherný zlatý lesk a na vodu zcela neobvyklé chování, podobné třeba rtuti. Člověk má euforický pocit, jako by…