Zapomenout, to stačí

Začalo to u táborového ohně a vyvrcholilo na Strahově. To je nejen příběh tvorby bratří Nedvědů. Do velké míry jde také o story české – líbivě folkové – písně, která má sice v základu něco intimního, ale už téměř čtyřicet let představuje zdejší posluchačsky i komerčně nejoblíbenější žánr. Nic moc neřeší, málokdy protestuje, spíš chce dojmout, pobavit a má své následovníky v hitmakerech jako Xindl X nebo Pokáč. Byli to ale právě sourozenci Jan a František, který předminulou neděli podlehl rakovině, kdo tento specificky lokální žánr spojující folk, trampskou hudbu a pop dostali na přelomu osmdesátých a devadesátých let na absolutní vrchol. A drží se tam dodnes.

Vlastně jde o pozoruhodný pokus, k jak obřímu publiku se může malá píseň dostat. Kam až se dá od skupinky lidí, která sedí u táboráku, zvětšit. Česká praxe ukázala, že to může být až na největší stadion světa. Mělo to však svoji cenu: folk tím přišel o veškerou svoji společenskou kritickou roli, osten protestu nebo politického komentáře a stal se žánrem pohody, dojetí a idyly.

Pop folk, jak ho známe dnes, se rodil během normalizace v prostředí hojně navštěvovaného festivalu Porta, který fungoval jako svého druhu oáza. Právě tady se vytvořil žánr, který nechával okolní život stranou a spíš než by ho chtěl měnit, ignoroval ho. Výstižně to před lety popsal hudební publicista Pavel Klusák, když se ohlížel za tvorbou Brontosaurů a citoval z textu písně Slunovrat: „Boudy na zastávkách, kde potkáváš lidi, co potkat jsi…