To musím zvládnout sám

Majorna v Göteborgu je jednou z nejpopulárnějších městských částí ve Švédsku. Ulicemi se prohánějí klasické modré tramvaje ze šedesátých let, kde si dveře otevřete, jen když opravdu pořádně zaberete, a z okénka můžete pozorovat námořníky, jak si v týdnech volna užívají s cigaretou a pivem na chodníku před jednou z nesčetných hak nebo klasických knajp. Tahle tradiční majornská kultura je už dávno na ústupu a ceny nemovitostí zde rostou ročně o deset procent a občas už narazíte i na nízkopodlažní tramvaj.

Švédi milují zahradničení a jedním ze specifik čtvrti Majorna jsou nespočitatelné malé zahrádky či paletové záhony, které většinu roku zdobí zbědované keříky zelí, asi jediné rostliny, která tady na severu přežije bez větší péče. Na jaře, hned jak místní ze svých obydlí po zimě vyjdou, začnou na slunce vytahovat bedýnky se saláty, topinambury nebo kapustou. Docela dlouho jsem tohle populární hobby pozoroval, až jsem se postavil do fronty na vlastní bednu a od letoška mi bytové družstvo jednu přidělilo. Až po řádce let mi došlo, proč je tady tohle minizahradničení tak populární.

Ekonomické důvody jsou zanedbatelné, drtivá většina Švédů na zelenině šetřit nemusí. Dost pěstitelů očekávaně uvede, že jim jde o ekologii a udržitelnost, lokálně vypěstovaná zelenina má nízkou uhlíkovou stopu a chutná tak nějak lépe. Když jsem ale stihl porozprávět s pár sousedy u jejich bedniček, začal jsem pomalu chápat, že prapříčiny leží jinde, hlouběji ve švédské kultuře.

…