Když Angela Merkel předminulý týden zavítala do Bílého domu, aby se setkala s prezidentem Joem Bidenem, agentura AFP napsala, že tato kancléřčina cesta do Spojených států je její „diplomatická labutí píseň“. Na postu německé kancléřky zažila Merkel během své úctyhodné šestnáctileté éry hned čtyři americké prezidenty: George W. Bushe, Baracka Obamu, Donalda Trumpa a nyní Bidena. A právě při červencové návštěvě Washingtonu se s USA z pozice německé lídryně rozloučila, a to v poněkud přátelštějším tónu, než by k tomu bývalo došlo v případě Bidenova předchůdce Trumpa, který jí po jejich první schůzce v sídle amerických prezidentů v březnu 2017 odmítl podat ruku, i přes výzvu přítomných fotoreportérů.
Odkud se ale vzalo rčení „labutí píseň“? Toto ustálené slovní spojení odkazuje na poslední tvůrčí čin nebo velké vystoupení aktéra, zejména v umělecké sféře, ale i v politice, dějinách, sportu, architektuře apod. O spanilých labutích, které se vroucně a tklivě loučí se životem, se zmiňují už antičtí básníci v čele s Ovidiem. „Labuť je bělostná, bez poskvrny; když umírá, sladce zpívá a zpívajíc končí svůj život,“ nechal se později slyšet také renesanční malíř Leonardo da Vinci. Labutě byly odjakživa vnímány jako půvabná, křehká, ale zároveň silná a odhodlaná stvoření. Zaujaly rovněž českého velikána Karla Hynka Máchu, když ve svém Máji veršuje: „Mrtvé labutě zpěv, ztracený lidstva ráj, to dětinský můj věk.“
A jak je to tedy s labutím zpěvem? Pokud zabrousíme do…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
