Vyjděte ven za jakéhokoli počasí

Jdeme vysokou trávou a v botách nám čvachtá. Hustě prší a každý další krok je těžší než předešlý. Míjíme ohradník, ve kterém se pasou krávy, opuštěný dům včelaře a maringotku, jejíž dvířka kdysi někdo nezavřel. Prodíráme se neposečeným polem a na kalhotách mokrých do půli stehen se zachytávají stébla ovsa, travin a trny divokých růží. Deštníky a pláštěnky ale zůstaly v autě. Důvodem cesty do Blanska – malé osady, která z kopců zahalených v ranní mlze shlíží k Ústí nad Labem – není přesunout se bezpečně a v suchu z jednoho místa na druhé, ale procházet se krajinou.

„Tohle ve městě nezažijete,“ říká při pohledu na promočené nohavice trochu omluvně, ale s úsměvem Lucie Králíková – tvůrkyně, pro niž jsou tématem zájmu a zkoumání právě inscenace podobně nezaručených setkání. Chce dostat lidi z města zpět do krajiny, přimět je společně slavit, objevovat staré zvyky a rituály či ustavovat nové. Tím vším je přesvědčit, aby si víc uvědomovali a prožívali každodennost – a lidé po zážitku s pandemií na to slyší víc než kdy předtím.

Její nejnovější nápad souvisí s rituálem a jídlem. Přes pastvinu nás tak vede na místo, kde by chtěla uspořádat hostinu. „Lidé obvykle čekají, že vytvořím magickou atmosféru. Ale často jsou to úplně obyčejné věci, které je přiměju dělat tak, jak je neznají,“ popisuje autorka, která se pohybuje na rozhraní několika světů.

Sama o sobě nepřemýšlí jako o badatelce, přestože se intenzivně věnuje výzkumu obyčejů a rostlin, které jsou pro ni výchozím bodem…