Kristýna do svých třiceti pěti let nikdy nepracovala v korporátu, což dosud nepovažovala za žádný zázrak, přestože měla, ale to jí došlo až mnohem později. Co znamená HR, týmbildink a ovocný den, věděla jen díky kamarádkám a vlastně všem ostatním lidem, které znala a kteří v korporátu trávili mládí. Ona měla celoživotní houmofis a že se to jmenuje houmofis, věděla také jen od kamarádek, které soustavně nadávaly, že ho mají málo. Jenže nevědomost netrvá věčně, a tak když jednou Kristýna v nasranosti svému dlouholetému zaměstnavateli vynadala, že je židácké kapitalistické hovado, přidala k tomu taky – sice ústní, zato velmi výmluvnou – výpověď. Že byla ústní, to nakonec nikomu nevadilo – Kristýna se zaměstnavatelem neměla žádnou oficiální smlouvu, vše jí platil keš a ona tak roky úspěšně odrbávala stát na daních. Kámoši jí říkali – co blbneš, vždyť nebudeš mít žádný důchod! Ale koho už zajímá důchod, když má pětatřicet. A co, tak půjde dělat do korporátu, nevídáno, jako kdyby ještě nikdo nikdy nedělal v korporátu! A jak se říká v její rodné vesničce u Košic: nebude první ani poslední. Kristýna se rozhodla, že si dá měsíc volno, které využije ke sledování porna a seriálů na Netflixu a podobných bohulibých aktivit nezaměstnaných, a pak si seriózně začne hledat práci, ideálně v bulvárním deníku, kde jí to nebude příliš zatěžovat mozek.
Měsíc, ve kterém jí zdravotní pojištění…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu