Pět dní přednášek a seminářů. Třicet účastníků ze šestnácti zemí. Tyhle mezinárodní akce jsou sice pořádný stres, ale zároveň inspirují, až povznášejí. Na konci mám pocit, že svět je jedna malá vesnice a v ní mám své místo.
Teď mě čeká ještě asi osm hodin v autě. Pouštím si italské rádio, cédéčka a prozpívám se až do Německa. Tady dotankuju velkou kávu a pak už dojedu. Jenže usedám do auta a nemůžu nastartovat. Světla? Ne. Nádech, výdech. Klíček v zapalování doprava. Nic. Jen trochu škytnou kontrolky a ticho. Sakra! Volám na asistenční službu. Paní v call centru mi suše oznámí, že pro mě může poslat odtahovku, ale musela bych to uhradit a že jsem se měla připojistit. „Mohu vám ještě s něčím pomoci?“ Kráva! Ulevím si poté, co jí slušně poděkuju. Je mi do breku a třesou se mi ruce. Zahřívám si je o kelímek s kafem. Snažím se uklidnit a myslet. Kousek za mnou se ozve čeština.
Dva starší páry sedí u kávy na dřevěných lavicích a užívají si odpolední sluníčko. Třeba se jim povede to auto nastartovat! Jsou moc milí a pánové se ochotně hrnou k mému autu. „Je to určitě tou baterkou, možná by to šlo roztlačit.“ Pokoušíme se o to následující dlouhé minuty.
„Takhle to nepůjde. Nahodíme vás přes kabely.“ Ukončí všeobecné trápení upocenější z pánů. Jsem mu vděčná. Ženy už dopily kafíčka a začínají se tvářit netrpělivě. Cvak a moje auto tiše vrčí. „Plyn, víc plynu. Musíte mít pořád nohu na plynu.“ Neodvážím se odporovat, a tak už jen stáhnu okénko a poslouchám jejich dobré rady. „Máte natankováno? Nesmíte zastavit. Ta baterka je na tom fakt blbě.“
Soustředím se na nohu na plynu. Po čase už si troufnu pustit si rádio a začínám si zase zpívat. Z pravého pruhu se z hada kamionů vyloupne oprýskaná dodávka a ocitne se těsně přede mnou. Jedu pomalu, ale skoro stojí. Pouštím plyn a prudce dupu na brzdu. V tu chvíli zhasíná motor, ale auto se pořád řítí příliš rychle k dodávce. Vší silou beru za ruční brzdu a dostávám smyk. Brouček sebou chvíli smýká doleva i doprava a pak se začne otáčet. Dodávka pomalu mizí a já se ocitám v podivné bublině. Najednou se všechno děje velice pomalu. Mačkám tlačítko s trojúhelníkem, ale blikačky se nespustí. Palubní deska je černá. Auto vůbec nereaguje. Svírám volant a snažím se ho udržet rovně, ale otáčím se dál. Vidím, jak pár aut projelo kolem. Vůbec nic neslyším a zůstávám stát na štorc někde uprostřed čtyřproudé dálnice. Sedím, zírám dopředu a čekám ránu. Každou vteřinu do mě musí někdo narazit. Klid a ticho.
Když se odvážím ohlédnout, vidím podivnou scénku. V nejrychlejším levém pruhu zastavuje auto. Z něj vyskakuje muž. Na nohou má zelené neonové žabky. Jedním pohybem ruky znehybní všechna auta za námi a sám tlačí mé auto směrem k odstavnému pruhu. Posunky se ptá, jestli jsem ok. Moje ruka mu ukazuje palec nahoru, ale já netuším, co se děje. Muž skočí zpět do svého obrovského bílého džípu a spolu s ním se jako na povel rozjedou i všechny pruhy dálnice.
Spolu s auty se rozběhne i čas. Stojím v odstavném pruhu a kolem hřmí motory aut. Bezmyšlenkovitě otočím klíčkem a motor naskočí. Pomalu se rozjíždím a zařazuju se mezi kamiony. Zastavím až na první benzince v Česku. Musím! Dojatě piju hnusnou drahou kávu a ignoruju mrzutou prodavačku. Pak v pohodě nastartuju a za pár hodin usínám doma.
Ráno hned mířím za kamarádem do servisu. „Hm, pěkný!“ mumlá si Jarda a prohlíží si cosi pod kapotou. „Kdo tě sem odtáhl?“ zvedne hlavu Jarda. „Dojela jsem sama,“ odpovídám. „Jo jasně! Hele, kdyby tendle drát byl celej, tak bych ti to věřil, ale když je na dva kusy,“ uculí se a vítězoslavně na mě mrkne. Usměju se a neodporuju. Přece mu nebudu vysvětlovat, že když Bůh jezdí v džípu a nosí neonový žabky, můžou auta klidně jezdit i bez toho jeho drátu.
Autorka je lektorka.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
