Viktor a jeho věrné

Pondělí dopoledne. „Zazvoní maminka?“ „To víš, že jo, Viktore. Po obědě. Teď ještě pracuje, a pak si pro tebe přijde.“

Štíhlá žena v džínsech – osmdesátku by jí nikdo nehádal – při té konverzaci klade plátky sýra na nerez misku. Pokládá ji na gauč vedle svého vnuka, velkého snědého chlapa s černým ježkem. Žluté okvětí na stříbrném podloží je pastva i pro oči. Jenže Viktor je nevidomý. A autista. A nevzdělatelný. Narodil se před dvaatřiceti lety začátkem osmého měsíce a příčiny obou postižení zůstávají záhadou. Jisté je, že ho slepota žene ještě hlouběji do říše, kam za ním nikdo nemůže.

Léta s ním chodily po léčitelích a lékařích. Ti jim nakonec doporučili, aby ho daly do ústavu. Když je jeho maminka objela, řekla, že než tam, radši zabije jeho i sebe. A tak zůstal Viktor v domácí péči, pak přes den – pokud to šlo – v denních stacionářích, o víkendech a prázdninách se u něj obě střídaly. Nyní má už tři roky Viktor svůj pokoj na zámku v Tloskově, kde nastálo bydlí lidé s nejrůznějším postižením. Má tam asistenci, společnost, je tam šťastný. Maminka si pro něj jezdí v sobotu, Viktor je s rodinou až do neděle odpoledne, pak si ho odveze babička. Ta je s ním až do pondělí odpoledne, kdy zazvoní maminka. A v úterý ráno vzhůru do Tloskova.  Tam se Viktor se všemi uvítá a spokojeně žije s jistotou, že v sobotu pojede domů. Jakákoli změna ho naprosto vykolejí, i kulinární. V Tloskově jí Viktor s chutí vše, u maminky žádá vždy řízek, kaši, vajíčkovou pomazánku, banány a kolu. U babičky trvá na sýru, sezamových tyčinkách, francouzských bramborách, rybičkové pomazánce a jablečném džusu.

„Zazvoní maminka?“ ptá se Viktor po deseti minutách znovu a babička znovu odpovídá, že maminka pracuje a po obědě zazvoní.

Viktor snědl sýr. „Dáš mu tyčky,“ objedná si. Babička nese sezamové tyčinky, ale on ji nepustí. „Chceš kolíbat,“ řekne nekompromisně. Babička se posadí, obejme jeho mohutnou hruď, komíhá se s ním ze strany na stranu a do rytmu recituje: „Kolíbala bába čerta na pasece dubový, hajej dadej, můj čertíčku, já to na tě nepovím.“ Viktor spokojeně přizvukuje. Do tří let se naučil spoustu dětských básniček a písničky. Pak učení jít přestalo.

„Zazvoní maminka?“ zeptá se vzápětí. Babička teď neodpoví. Šetří síly. Viktor je spokojen, sahá pro jednu tyčku za druhou. „Chceš, bubáku!“ ozve se po chvíli. Babička začne: „Bubáku, bubáku, copak dělá…“  „… babka,“ doplní Viktor. „Sedí doma na peci a strouhá si…“ „… jabka,“ kývne Viktor spokojeně. Všechno jde, jak má. Jablečný džus.

K francouzským bramborům jde Viktor ke stolu. Po bytě se pohybuje bezpečně. Rychle a neslyšně jako indiánský stopař. Protáhne se úzkou uličkou a už sedí na svém místě. Jí sám, jen s občasnou malou pomocí. Tak je zvyklý z domova, z Tloskova i odtud. Po obědě zpátky na gauč a už to jede: zazvoní maminka?, bubák, babka a další říkanky.

Kolem třetí zvonek! Maminka, má neteř Míša, se s ním objímá, jako by se neviděli týdny. Je krásná, štíhlá, své matce podobná. A Viktor zase jí. Krasavec, nebýt velké nadváhy – průvodního jevu postižení.  Míša si dá s námi kafe a vypráví, jak byla nakupovat zboží v Polsku – má obchod s dětskými a dámskými oděvy. Viktor se s ní drží za ruku, poslouchá a spokojeně se kýve ze strany na stranu.

Pak se rozloučí s babičkou a dostane banán, což znamená s mámou domů.

Když se za nimi zavřou dveře, sestra zmoženě dosedne na gauč. Náhle vypadá aspoň o deset let starší. Už vím, proč ji v pondělí nikdy nezlákám na koncert nebo do divadla. Potřebuje regeneraci. Až v úterý zas může fungovat. To je daň za to, že je Viktor i díky ní tak šťastný, jak jen může být. Dívám se na ni a stydím se za svůj snadný život.

Autorka je scenáristka.