Chtějí jen můj hlas

Parný červencový den roku 1927, z muzikantů teče pot a personál nahrávacího studia v Chicagu se shání po ventilátorech. Dusno by tu ovšem bylo i bez vysokých letních teplot. Mělo to být jen rutinní natáčení několika písní, ale drhne, co může. Zpěvačka Ma Rainey má starosti. V kapele narůstají generační rozpory – a ty se podepisují na tom, jak skladby hrát. Zda zůstat věrní blues, nebo se modernizovat do taneční bezstarostnosti. K bílým manažerům a producentům ze studia necítí pražádnou důvěru. Uvědomuje si, že ji chtějí jen využít a zbohatnout na jejím talentu. Ví, že si musí dupnout, ale také si uvědomuje, že ačkoli ji vnímají jako hvězdu a přezdívají jí „matka blues“, stejně si svou plně neprosadí a bude se muset poddat pravidlům hudebního byznysu.

Biografický snímek Ma Rainey – matka blues není obvyklým filmem o nedostižné, nepochopené nebo osamělé hudební hvězdě, která zažívá vzestupy i pády. Na pozadí příběhu, jenž se odehrává během jediného dne, divák sleduje úspěšnou ženu, která se potýká s diktátem vrtkavého vkusu publika. Zároveň coby Afroameričanka zažívá hořké a bolestné absurdity vyplývající z toho, že je současně celebritou i člověkem druhé kategorie.

A není to zdaleka jediný film z nedávné doby, který zpracovává námět z historie populární hudby, případně pojednává o muzikantech. Stačí zmínit další díla z uplynulého roku jako The United States vs. Billie Holiday…