Dvojí osud

Letos na konci března to bylo osmdesát let od smrti, příští rok v lednu to bude sto čtyřicet let od narození anglické – velmi anglické – spisovatelky Virginie Woolf. Necelý rok mezi kulatými výročími lze vyplnit třeba četbou autorčina románu Roky. V překladu Zuzany Mayerové ho vydal Odeon a jde o první české vydání vůbec.

Široce rozkročená kronika rodu Pargiterů, která skáče v čase i po postavách, je posledním za života vydaným románem slavné modernistky. Literární sudičky ovšem knize vložily do vínku dvojí osud. Čtenáři ji přijali vřele, jedná se o vcelku tradiční společenský román, který zaznamenává proměnu Anglie od viktoriánské éry přes začátek 20. století až do autorčiny současnosti. Avšak právě proto, že román je oproti předchozím vrcholným prózám Vlny (1931), K majáku (1927) a Paní Dallowayová (1925) výrazově poněkud krotký, nikdy tolik nezajímal literární historii. Na rozdíl od zmíněných děl Roky nerozrušují čas ani subjektivitu, styl zde není tak lehký, průsvitný a současně rafinovaný jako krajka. Nebo takto: říká-li Milan Kundera, že historie románu je ve skutečnosti nikoli sumou napsaného, ale sledem objevů, které román učinil, Roky v této historii zase tolik neznamenají.

S Kunderou však nemusíme souhlasit. Roky dnes mohou rezonovat třeba tím, že proměny britské společnosti ukazují především na osudech žen. V tomto ohledu nejsou zase tak daleko od hlavního proudu současné české prózy, která také…