0:00
0:00
Kontext30. 5. 202115 minut

Jedno století ve dvou bednách

Na půdě někdejší strojírny ve Varnsdorfu se nečekaně vynořily ztracené dokumenty mapující nejzajímavější éru kdysi významného severočeského města

Místo, kde se potkává 19. s 20. stoletím. (Sklad TSK Varnsdorf )
Autor: Milan Jaroš

Text je součástí výběru top článků roku 2021. Při této příležitosti ho odemykáme. Pokud vás zaujal a chcete podpořit nezávislou novinařinu, budeme rádi, když se stanete naším předplatitelem.

Kafkovo jméno bylo to první, co jsem v knihách hledal.

↓ INZERCE

Areál technických služeb severočeského města Varnsdorf nepůsobí v podmračeném květnovém dopoledni jako místo vhodné pro objevování historie. Na blátivý plácek mezi skladišti svážejí nákladní auta odpad z celého Šluknovského výběžku a scénu ovládá typický zápach smetiště. Pokud ale člověk vejde do jedné z bývalých továrních budov a vystoupá po schodech až na půdu, ocitne se rázem v minulosti – v šeru a tichu tu leží vyskládané vzpomínky na celé 20. století. Kusy vyřazených pouličních lamp, rezavé části motorů či sbírka starých domovních dveří dosvědčují, že Varnsdorf kdysi býval bohatým německým městem, kterému se kvůli jeho slavným textilním fabrikám přezdívalo severočeský Manchester. Pod nánosy prachu tu ale leží i artefakty připomínající, že po druhé světové válce byli odsud vyhnáni sudetští Němci a místo nich sem přišli Češi – podél stěn jsou vyrovnané obrovské portréty Klementa Gottwalda, Lubomíra Štrougala a dalších komunistických pohlavárů, stojí tu skleněné lampy s rudými pěticípými hvězdami, velká tabule s portréty členů někdejšího městského národního výboru nebo pionýrská nástěnka. Všechny tyto věci sem v běhu let uklidili zaměstnanci města a od té doby tu leží v zapomnění.

Severočeský Manchester s německými prvky. (Ulice ve Varnsdorfu) Autor: Milan Jaroš

V půlce letošního května zdejší prach rozvířila událost, o které se psalo i v místních novinách a na sociálních sítích vzbudila rozruch mezi milovníky historie. Jeden z městských zastupitelů na půdě při náhodné obhlídce ve dvou bednách objevil desítky starých knih obsahujících seznamy obyvatel, kteří ve městě žili od 19. do poloviny 20. století. Tyto úřední knihy se považovaly za dávno ztracené a více než stoleté období, které pokrývají, je plné bílých míst. „Je to největší jednorázový objev historických písemností, který za svoji profesní dráhu pamatuji. Podobně velké nálezy jsou vzácné i v rámci republiky,“ říká archivář Jan Němec, který knihy z varnsdorfské půdy odvezl k restaurování a očištění do okresního archivu v Děčíně. Knihy budou podle něj zcela jistě zajímat žijící potomky někdejších obyvatel Varnsdorfu, kteří pátrají po svých předcích, ale i dnešní obyvatele města. Podle archiváře však může objev obsahovat i příběhy, jež budou zajímat lidi, kteří s Varnsdorfem nemají nic společného. „Období, jež ty knihy pokrývají, bylo mimořádně zajímavé, město během něj zažilo svůj zlatý věk a postupný úpadek, nástup nacismu i válku. Jsem hodně zvědav, co z toho všeho na nás vypadne,“ uvažuje Němec.

Součást celku

Knihy objevil šéf varnsdorfského divadla a člen městské rady Martin Musílek. Na půdu přitom přišel z úplně jiných důvodů – pro radnici tu hledal skladovací prostory. „Zahlédl jsem tam dvě dřevěné bedny pokryté špínou a říkal jsem si, co v nich asi je. Nejdřív jsem myslel, že jsou to nějaké technické sešity, pak jsem ale viděl letopočty z 19. století, jména lidí a adresy domů a došlo mi, že tohle je vzácnost patřící do archivu,“ vzpomíná Musílek na středu 12. května dopoledne. Zaměstnanec technických služeb Jiří Petr, který ho na půdě doprovázel, prý o dokumentech věděl už mnoho let, neměl ale představu, co obsahují a že mají nějakou hodnotu. „Říkal jsem tomu moje knihovnička,“ usmívá se Petr a novinářské návštěvě ukazuje obě, teď už prázdné bedny.

Musílek okamžitě zavolal řediteli okresního archivu Němcovi, aby se na objev přijel podívat. Ten byl v telefonu skeptický, protože mu prý často volají lidé, když na půdě své chalupy po Němcích najdou něco starého, a většinou se ukáže, že jde o bezcenné papíry. Nakonec ale do služební dodávky naložil vysavač a smeták a vyrazil. Musílek ještě před jeho příjezdem v knize našel svůj dům, bývalou hospodu s pódiem, a jeho zvědavost ještě vzrostla. Jeho rodina patří k nemnoha Čechům, kteří v převážně německém Varnsdorfu žili už na začátku 20. století, ředitel divadla zároveň zjistil, že spolu s jeho předky bydlela ve stejném domě spousta dalších neznámých lidí. „Řekl jsem si, že historii domu později musím pořádně prozkoumat a že to bude určitě zajímat i hodně jiných Varnsdorfanů, kdo dřív bydlel v jejich domech,“ popisuje Musílek. Archivář dorazil na místo, společně s kolegyní z půdy vynosili celkem 66 špinavých a zaprášených knih a Němec je pak odvezl do Děčína.

Teprve tam, v útrobách místního zámku a sídle okresního archivu, se pustil do zkoumání toho, co vlastně našel. Zjistil, že se jedná o tzv. knihy evidence obyvatelstva, které si vedly místní samosprávy ve většině okolních měst včetně Děčína a v nichž je zachyceno, kdo kde bydlel, kdy se tam přistěhoval, koho měl za manželku, jaké měl povolání nebo náboženské vyznání. V případě Varnsdorfu tyto knihy doposud pokrývaly jen starší období a končily v polovině 19. století, kdy se obec vzniklá z pěti vesnic transformovala v město. Nejzajímavější část, tedy konec 19. a začátek 20. století, kdy se město prudce rozrostlo a stalo se jedním z textilních center Rakouska-Uherska, v archivu zcela chyběla. Archivář Němec se dříve domníval, že knihy pokrývající toto období shořely při velkém požáru varnsdorfské radnice v roce 1942, kdosi je ale nejspíš na poslední chvíli zachránil, což naznačují ohořelé desky jedné z nich. Na zaprášenou půdu se však musely dostat mnohem později, v rozlehlé budově totiž dlouho sídlil strojírenský podnik TOS Varnsdorf a technické služby ji získaly až v sedmdesátých letech 20. století. „Kdo je tam odnesl, to se už asi nedozvíme,“ říká Němec.

Kafkovo jméno bylo to první, co jsem v knihách hledal.

Podle Němce knihy s několika mezerami poskytují dobrý přehled o obyvatelích města i jejich přesunech v letech 1850–1945, tedy v období trvajícím skoro 100 let. „Tak velký nález nepamatuji,“ říká archivář a popisuje, jak fotografii knih ihned zveřejnil na facebookové stránce archivu a lidé ji nadšeně sdíleli. Několik zažloutlých knih nyní leží rozevřených na stole v Němcově pracovně. Pod čísly domů jsou uvedená německá jména a příjmení, nejdříve psaná ručně inkoustem, později na psacím stroji. Vedle jmen jsou značky uvádějící náboženské vyznání, státní příslušnost či zaměstnavatele dotyčných lidí.

Pro archiváře je podobný seznam jistě cenný pramen, čím ale může strohý, neosobně psaný výčet osob zaujmout někoho, kdo se tady nenarodil? Němec připouští, že na laika mohou knihy působit nesrozumitelně a suše, podle něho je ale potřeba vnímat je jako součást většího celku informací, které už o minulých dobách máme. Sem patří hlavně historické matriky ukazující narození, sňatky a úmrtí obyvatel, informace ze sčítání lidu, městské kroniky či místní novinové zprávy. Kombinací všech těchto pramenů je pak možné sestavit ucelený příběh, do něhož mohou nově objevené knihy dodat klíčovou chybějící součástku. „Teď ještě vůbec nevíme, co nebo koho v nich najdeme,“ usmívá se tajuplně archivář.

Příběhy s přesahem

Němec předpokládá, že informace z evidenčních knih budou po digitalizaci využívat lidé pátrající po své osobní rodinné historii, což je velký globální trend. „Takoví lidé se nám ozvou zhruba tři do týdne,“ říká archivář. Kromě nich do archivu chodí také profesionální genealogové a zástupci velkých zahraničních firem, které sestavení osobního rodokmenu nabízejí jako placenou službu. Společnosti jako MyHeritage.com nebo FamilySearch.com pro některé české archivy tyto materiály bezplatně skenují a na oplátku je pak mohou zařadit do svých obřích globálních databází. „Posílají k nám své operátory, kteří ty stránky nasnímají a data pak odesílají do centrály. Předplatitelé jejich služeb mohou tyto materiály využívat pro svá genealogická bádání, nebo i pátrat po osudech různých osob napříč rodokmeny,“ popisuje Němec.

Nevíme, co najdeme. ( Jan Němec nad evidenčními knihami v děčínském archivu) Autor: Milan Jaroš

Archivář nicméně věří, že ze současného objevu může „vypadnout“ i informace, která bude zajímat také lidi, jimž je osobní rodokmen spíše ukradený. Může jít třeba o napínavý osobní příběh s mezinárodním přesahem, který v materiálech najdou historici a napíší o něm knihu. Doba a místo, které knihy pokrývají, jsou na dramatické události bohaté. Město v Sudetech se během krátké doby rozrostlo z devíti na 23 tisíc obyvatel a proudily do něj tisíce dělníků i s rodinami z celé rakousko-uherské monarchie. Například místní textilka patřící rodině Kunertů byla největším výrobcem silonových punčoch v Evropě a město tehdy svým významem převyšovalo okolní sídla jako Děčín nebo Rumburk. To logicky přitáhlo i zajímavé dobové osobnosti. Například místní podnikatel a továrník Moritz Schnitzer byl známým propagátorem zdravého životního stylu, který v mnoha ohledech předběhl svoji dobu. Schnitzerův věhlas do Varnsdorfu přitáhl mimo jiné Franze Kafku, tehdejšího zaměstnance pojišťovny a probouzejícího se spolutvůrce moderní literatury. Kafka se za Schnitzerem v roce 1911 přijel radit, jak léčit své zdravotní obtíže, a továrník mu doporučil především bezmasou stravu, pohyb na slunci nebo spaní při otevřeném okně.

„Kafkovo jméno bylo to první, co jsem v knihách hledal, a byla by senzace, kdyby se ukázalo, že tu na své inspekční cestě po podnicích třeba jen přespal. Zatím jsem ho nenašel,“ říká Němec. Archivář má zrovna na stole otevřenou evidenční knihu s domem, ve kterém žil továrník Schnitzer, jenž je sám o sobě barvitou postavou. V další knize má nalistovaný dům, v němž bydleli továrníkovi neméně zajímaví příbuzní – například jeho zeť a stíhací pilot z první světové války Ludwig Purm, o němž nedávno napsal poutavou biografii V pekle nebeských výšin známý historik Jiří Rajlich. V další otevřené knize, tentokrát z roku 1939, je továrníkova vnučka a pilotova dcera Anna Purm. U jejího jména je připsané písmeno J, kterým se za protektorátu označovali Židé, a také značka RAD, což znamená, že byla za války umístěna v německém pracovním táboře. Za těmito neosobními značkami se skrývá napínavý lidský osud: vnučka úspěšného továrníka vyrůstala v blahobytu, po nástupu nacismu rodina kvůli židovskému původu o majetek přišla, Anna ale válku přežila, stejně jako poválečný odsun Němců z pohraničí. „Její příběh je dramatický a takových mohou být v knihách ukryté spousty,“ říká Němec.

Mám se dobře

Příběh Anny Purm je výjimečný také tím, že ve městě stále žije. Dveře varnsdorfského penzionu Fontána otevírá drobná žena s krátce zastřiženými šedými vlasy a širokým úsměvem. Sedmadevadesátiletá dáma, která se dnes jmenuje Anna Langrová, působí navzdory věku bystře a čile – návštěvě nabízí kávu či víno a hned se pouští do vyprávění. „Dědeček sem přišel v roce 1900 a něco s širokou rodinou z Nového Bydžova, protože se proslýchalo, že se tady dá něco vydělat,“ říká češtinou s německým přízvukem. „Tehdy nebyla auta a vlak sem taky ještě nevedl, rodiny přicházely ve vozech tažených koňmi anebo pěšky. Nebylo tu ani žádné město, jenom pět vesnic,“ popisuje Langrová vzpomínky svého dědečka. Ani průmysl, který se tu prudce rozvíjel od poloviny 19. století, si prý nejde představit jako dnešní továrny. „Ze začátku to byly malé dílny v kůlnách, ve kterých lidé vyráběli všechno možné, až když z Anglie přišla elektřina a lepší stroje, tak to začalo připomínat průmysl. Když si pak Kunertovi postavili osmiposchoďovou továrnu na punčochy Elite, zírali jsme na ni jako výři. Nic takového jsme předtím neviděli,“ říká drobná žena.

Značka RAD znamená, že byla za války umístěna v německém pracovním táboře.

Rodině Schnitzerů se v textilním průmyslu dařilo: dědeček Moritz měl dvě auta, což tehdy bylo výjimečné, Varnsdorf byl ale ve vzpomínkách tehdejší dívky zároveň průmyslovým městem se spoustou komínů a špatným vzduchem. „Některé děti ve třídě měly kvůli tomu souchotiny, byly podvyživené,“ vzpomíná Langrová. Moritz Schnitzer tehdy začal šířit zdravý životní styl, který předtím odkoukal při svých zahraničních cestách a který měl kondici místních lidí zlepšit. „V mládí hýřil, měl rád alkohol a ženské, což mu podlomilo zdraví a donutilo ho zcela se změnit. Přestal jíst maso a začal se otužovat, což mu pomohlo, a tyto myšlenky pak šířil i mezi ostatní lidi,“ říká Langrová. Schnitzer ve městě založil první koupaliště s lehátky na opalování, dále tzv. Sluneční osadu zdraví, kde každý jeho zaměstnanec mohl zdarma získat záhon pro pěstování zeleniny, a také nejspíše úplně první vegetariánskou restauraci v Čechách. V této době se o známém léčiteli a propagátorovi životního stylu doslechl i nemocný Kafka, který za ním přijel na návštěvu při jedné ze služebních cest. „Dědeček mu poradil chodit bosý na túry, spát při otevřeném okně nebo nejíst maso. Byl ale naštvaný, protože Kafka některé jeho rady potom nedodržoval, na což si dědeček stěžoval ve svých deníkových zápiscích,“ vypráví Langrová.

Jsem tady ráda. (Anna Langrová, potomek slavného rodu Schnitzerů ve svém varnsdorfském domově) Autor: Milan Jaroš

V dědečkově továrně se seznámili i Annini rodiče. Otec, bývalý stíhací pilot v první světové válce Ludwig Purm, po rozpadu monarchie opustil armádu a práci našel v textilce vzdáleného příbuzného ve Varnsdorfu, kde si brzy padl do oka s továrníkovou dcerou. Marta Schnitzer byla mladou vdovou se synem z předchozího manželství a s bývalým letcem pak měli další tři dcery, z nichž Anna byla prostřední.

Purm začal prodávat automobily a motocykly, podnikání mu ale nešlo a dostal se do dluhů. „Byl důstojník, žil si nad poměry. Uměl jen hrát mariáš a biliár, neuměl zacházet s penězi,“ směje se jeho dcera Anna. Když firma zbankrotovala, situaci zachraňovala matka Marta, která si otevřela obchod s látkami, aby dluhy splatila. Rodině se přesto dařilo dobře a Anna vzpomíná na městské koncerty, bydlení ve vile a na studium gymnázia.

Když se po mnichovské dohodě sudetoněmecký Varnsdorf stal součástí Hitlerovy říše, podniky vlastněné Židy byly arizovány a Schnitzerovi o své majetky přišli. Dědeček Moritz zemřel v roce 1938 na rakovinu a otec Ludwig uprchl na Slovensko, kde strávil celou válku. Anna zůstala v rodinné vile s matkou a dvěma sestrami a nad rodinou se po celou válku vznášela fatální hrozba kvůli židovskému původu.

Kondice se zlepšuje. (Sluneční osada zdraví, zahrádkářská kolonie založená Moritzem Schnitzerem) Autor: Milan Jaroš

Část rodiny žijící v Praze zahynula během války v koncentračním táboře, Anna a její sestry i matka ale měly štěstí. Pomohlo jim prý, že nad nimi drželi ochrannou ruku místní vlivní Němci, kteří se cítili zavázáni Moritzi Schnitzerovi. Anna byla po maturitě poslána na zemědělské práce do Saska a později v roce 1944 do pracovního tábora poblíž Lipska. „Krájeli jsme tam cibuli a brambory, které se pak posílaly vojákům na frontu a do ponorek. Měla jsem štěstí, že jsem to přežila, ale rány zůstaly. Nevěděla jsem, co bude zítra, zda se vrátím domů, kde je zbytek rodiny,“ říká.

V poválečném Varnsdorfu se poměry opět proměnily. Bývalé prosperující fabriky byly znárodněny a téměř všichni němečtí obyvatelé byli vyhnáni, Purmovi ale mohli zůstat. Anně pomohlo, že se rychle provdala za místního Čecha. Její matka a otec byli opakovaně zařazeni do odsunu, po několika úředních odvoláních jim ale bylo nakonec dovoleno zůstat. Většina rodiny přesto nakonec z Československa odešla – do Německa, Velké Británie nebo Austrálie –, protože jako bývalí Němci neměli v novém státě dobré vyhlídky. Anna ve Varnsdorfu vychovala tři děti a pracovala jako úřednice, její manželství ale nebylo šťastné, a když děti dospěly, i ona se vzdala českého občanství a legálně emigrovala do Německa. V Mnichově získala práci v kanceláři a žila tam do svých 90 let. V roce 2015 se ale rozhodla vrátit do rodného města. „Přestaly mi sloužit oči, ztrácela jsem orientaci, musela jsem přestat řídit, bála jsem se jezdit metrem. Starší člověk ve velkém městě je ztracený,“ vysvětluje svůj návrat. Její syn jí nabídl pokoj ve svém penzionu, kde žije dodnes. „Jsem tady ráda. Chodím na procházky s o generaci mladšími lidmi, žije tu moje rodina, chodím se starat o rodinné hroby,“ říká Langrová. Shodou okolností bydlí hned vedle zahrádkářské kolonie, kterou před více než 100 lety založil její dědeček. V jeho domě, stejně jako v domech ostatních příbuzných, dnes ale bydlí cizí lidé – československý stát rodině majetek nevrátil. „Já si z toho nic nedělám. Majetek není to podstatné. Mám se dobře,“ říká usměvavá paní.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].

Mohlo by vás zajímat

Aktuální vydání

Kdo se bojí Lindy B.Zobrazit články