Úvod do technofatalismu

Dřevěnou pevnost zbudovali blízko řeky na radu místních indiánů, podle nichž se jednalo o „suché“ místo. První záplavy přišly již za pár měsíců, Mississippi se ostatně ve své deltě vylévá ze břehů pravidelně a indiáni chtěli nejspíš říct, že jiná místa jsou ještě zranitelnější. Oni sami dřevěné stavby nestavěli, když přišla potopa nebo když veletok změnil koryto, sbalili se a táhli o kus dál. Ale pevnost, jež se měla později proměnit ve velkoměsto jménem New Orleans, už jednou stála – a činorodí osadníci si věděli rady. Postavili hráz. A časem dostavěli další hráz. Jak město rostlo, mohutněl i stále sofistikovanější systém zajišťující, aby osídlení nevzala příští velká voda. Většinou se to dařilo, občas ne.

Krajina v okolí však postupně vysychala. Suchá půda bez povodní hutněla, sesedala a klesala pod úroveň nedalekého Mexického zálivu. Říční povodně sice ustaly, ale vystřídaly je přívaly slané mořské vody z opačné strany. Proti nim bylo zapotřebí postavit další systém hrází. Do věci se časem zamotala zvyšující se hustota osídlení, těžba ropy a plynu, stoupající hladina oceánů, výstavba dálnic i plavebních kanálů. Na miliardy dolarů přišel první z několika plánovaných systémů, který ve 21. století simuluje povodně podobné těm, jež se ve století devatenáctém osadníci snažili odvrátit. Ty moderní ale řídí člověk, i když vlastně marně: americký stát Louisiana se zřejmě nezadržitelně ztrácí pod mořskou hladinou a každých devadesát minut přijde o území velikosti fotbalového…